Po čtyřiceti letech manželství jsem se rozhodla odejít. Všichni mě měli za blázna, ale já jsem poprvé v životě začala dýchat. Teď se ptám sama sebe, jestli jsem to měla udělat dřív, nebo jestli je na změnu někdy pozdě.
Po návratu z porodnice jsem zjistila, že můj partner vůbec nepřipravil náš byt na příchod miminka. Všude byl nepořádek, chyběly pleny, postýlka i základní věci. Musela jsem se rozhodnout, jestli budu bojovat za naši rodinu, nebo odejdu.
Jmenuji se Klára a nikdy bych nevěřila, že mě rodina dokáže takhle zranit. Když máma přišla o auto a zůstala bez možnosti dojíždět do práce, čekala jsem, že jí moje sestra Jana pomůže – místo toho jí prodala své staré auto za peníze, které máma sotva měla. Od té chvíle mezi námi visí ticho a já nevím, jestli to někdy dokážu překonat.
Jmenuji se Magda a jednoho mrazivého večera mě manžel vyhodil z bytu, protože jsem mu nemohla dát dítě. Zůstala jsem sama, s pocitem viny a hanby, zatímco jsem bojovala s vlastními démony i odsudky rodiny. Po letech se ptám sebe i vás: Je možné skutečně vstát z popela, když vám shoří vše, co jste milovali?
Jmenuji se Lenka a nikdy bych nevěřila, že jedno rozhodnutí o péči o nemocnou babičku rozbije naši rodinu. Můj manžel Petr trval na tom, že jeho babička Marie se k nám musí nastěhovat, i když jsem věděla, že to nezvládneme. Když jsem se postavila na odpor, Petr si sbalil kufry a řekl, že se rozvádíme.
Jmenuji se Jana a jsem matka, která se snaží najít cestu ke své dceři Markétě, přestože mě obviňuje, že jí nejsem oporou jako její tchyně. V příběhu popisuji naše konflikty, své pocity viny a zoufalou snahu o smíření. Na konci se ptám, jestli samotná láska stačí k zahojení starých ran.
Nikdy jsem netušila, že obyčejný večer v mém pronajatém bytě na pražském sídlišti se promění v noční můru. Když mi do dveří začala bušit cizí rodina a dožadovala se vstupu, musela jsem čelit vlastnímu strachu, nejistotě a otázce, komu vlastně mohu věřit. Ten večer mi ukázal, jak důležité je chránit své hranice – i když srdce touží pomáhat.
V horkém létě se mi zhoršilo zdraví a moje dcera s manželem mě odvezli do nemocnice. Brzy jsem však poznala, že jejich péče není upřímná, ale motivovaná chamtivostí. Po týdnu jsem udělala rozhodnutí, které změnilo celý náš život.
Jmenuji se Marie a už deset let žiji s následky rozvodu s Petrem. Každý den navštěvuji svou bývalou tchyni, babičku Stanku, ačkoliv to vyvolává podezření u mého nového manžela i šuškání v celém sídlišti. Nikdo ale neví, jaké tajemství mě k těmto návštěvám vede a jak hluboká je bolest, kterou v sobě nosím.
Jmenuji se Jana a nikdy nezapomenu na pohled hladové sousedky Aleny, která žila za tenkou zdí našeho panelákového bytu v Ostravě. Vyrůstala jsem v rodině, kde se o chudobě nemluvilo, jen se tiše pomáhalo, a já jsem dlouhá léta nesla tíhu otázky, zda jsme mohli udělat víc. Tento příběh je o vině, mlčení a odvaze podívat se pravdě do očí.
Při úklidu po smrti maminky jsem v zaprášeném albu našla fotografii ženy vedle mého otce. Na zadní straně byl vzkaz, který mi obrátil svět naruby. Rozhodla jsem se zjistit pravdu, i když mě to stálo rodinný klid a jistoty.
Jmenuji se Barbora a už několik let se snažím najít své místo v roli matky dospělého syna a zároveň tchyně. Moje snacha, Alena, mi dává jasně najevo, že mě v rodině nechce, a můj syn Tomáš je mezi námi jako mezi dvěma ohni. Tento příběh je o mých pocitech, zklamáních a otázkách, které stále nemají odpověď.
