Babička proti prodavačce: Jak se pomsta změnila v nečekané přátelství

„To myslíte vážně? To si snad děláte legraci!“ vyhrkla jsem, když mi prodavačka v našem malém obchodě na sídlišti vrátila o dvacet korun méně. Byla jsem rozčilená, protože to nebylo poprvé, co se mi něco podobného stalo. Stála jsem tam s taškou brambor a rohlíků, v ruce drobné, a cítila, jak mi rudnou tváře. Za mnou už netrpělivě přešlapovala fronta a někdo dokonce utrousil: „No jo, zase ta stará paní, co všechno počítá.“

Prodavačka – mladá, s výrazem, že už má dnešek dávno za sebou – se na mě ani nepodívala. „Jestli vám to nesedí, tak si to spočítejte ještě jednou,“ řekla ledově a otočila se k dalšímu zákazníkovi. V tu chvíli jsem měla chuť s tou taškou praštit o zem a odejít. Ale místo toho jsem stála jako přimražená. Cítila jsem se ponížená, bezmocná a hlavně naštvaná. Doma jsem pak celé odpoledne přemýšlela, jak jí to vrátit. Proč bych měla být já ta, kdo si nechá všechno líbit? Proč bych měla mlčet, když mě někdo urazí?

Jmenuji se Božena Novotná a je mi sedmdesát tři let. Vdova, dvě dospělé děti, vnuci roztroušení po republice. Žiju sama v paneláku na okraji Brna a obchod na rohu je pro mě nejen místem nákupu, ale i jediným místem, kde denně potkávám lidi. A teď mě tam takhle ponížili! Celý večer jsem si v hlavě přehrávala tu scénu a vymýšlela různé způsoby pomsty. Zavolám vedoucí, napíšu stížnost, budu stát u pokladny a kontrolovat každého halíře.

Druhý den jsem šla do obchodu znovu – tentokrát připravená. Vzala jsem si brýle, papír a tužku. Když jsem přišla na řadu, byla tam zase ona – prodavačka s tmavými vlasy staženými do culíku. „Dobrý den,“ řekla jsem ostře a začala nahlas diktovat každou položku. „Chleba za třicet pět, mléko za dvacet osm…“ Lidé za mnou začali brblat. Prodavačka se na mě podívala s únavou v očích. „Můžete si to spočítat doma,“ sykla.

„Ne, děkuji, spočítám si to tady,“ odsekla jsem. Cítila jsem zadostiučinění, když jsem viděla, jak se jí třesou ruce. Ale pak se stalo něco zvláštního – všimla jsem si, že má pod očima kruhy a že se jí třesou rty. Najednou mi došlo, že možná není jen drzá, ale prostě jen unavená nebo nešťastná.

Další dny jsem ji pozorovala z povzdálí. Jednou ji vidím, jak si za obchodem zapaluje cigaretu a potají brečí do telefonu. Jindy ji zahlédnu, jak pomáhá starému pánovi s taškou až ke dveřím domu. Moje touha po pomstě začala slábnout a místo toho mě začala hlodat zvědavost.

Jednoho dne jsem ji zastihla venku před obchodem. „Slečno…“ oslovila jsem ji nejistě. Otočila se ke mně a já poprvé viděla její tvář bez masky lhostejnosti. Byla mladší, než jsem si myslela – možná dvacet pět? „Chtěla jsem se omluvit za včerejšek,“ řekla jsem tiše. „Byla jsem protivná.“

Chvíli mlčela a pak jen pokrčila rameny: „To nic… Já taky nebyla zrovna milá.“

Stály jsme tam v trapném tichu. Nakonec jsem se zeptala: „Můžu vás pozvat na kávu? Tady naproti je cukrárna.“

Překvapeně se usmála: „Já mám teď pauzu… Tak proč ne.“

Seděly jsme spolu u malého stolku a já poprvé slyšela její příběh. Jmenuje se Klára Dvořáková. Její máma je nemocná, táta odešel před lety a ona živí mladší sestru. Pracuje dvanáctky za minimální mzdu a večer ještě uklízí v kancelářích. „Někdy mám pocit, že už nemůžu dál,“ přiznala tiše.

Najednou mi bylo trapně za všechny ty myšlenky na pomstu. Uvědomila jsem si, jak snadné je odsoudit někoho podle jedné scény za pokladnou. Začaly jsme si povídat častěji – někdy jen pár slov u pokladny, jindy jsme šly spolu na procházku do parku. Klára mi pomohla s nákupem, já jí zase poradila s úřady nebo uvařila večeři.

Moje děti byly nejdřív podezřívavé: „Mami, proč se kamarádíš s nějakou prodavačkou?“ ptal se syn Petr. „Co z toho máš?“

„Možná víc než z vašich návštěv jednou za měsíc,“ odpověděla jsem trochu příkře.

Sousedky měly jasno: „To je ta holka z obchodu? Prý je drzá.“ Ale já už věděla své.

Jednou večer mi Klára zavolala: „Boženko, můžu k vám přijít? Máma je v nemocnici a já nevím, co mám dělat.“ Seděla u mě v kuchyni a plakala jako malá holka. Objala jsem ji a poprvé po letech měla pocit, že nejsem sama.

Dnes už si nedovedu představit život bez Kláry. Pomáháme si navzájem – já jí dávám zkušenosti a trochu klidu, ona mi vrací radost ze života a pocit potřebnosti.

Kdo by to byl řekl? Pomsta mě přivedla k přátelství, které bych nikdy nečekala.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik lidí kolem nás nosí masky jen proto, že jsou unavení nebo nešťastní? Kolik přátelství nám unikne jen proto, že chceme mít pravdu místo pochopení? Co myslíte vy?