Deset let bez Jakuba: Ozvěny ztracené lásky

„Jakube, proč?“ zašeptala jsem do ticha našeho bytu, když jsem před deseti lety držela v ruce jeho vzkaz. Papír se mi třásl mezi prsty, slova byla rozmazaná slzami. Omlouval se, ale žádné vysvětlení, žádný důvod. Jen prázdnota a ticho, které po něm zůstalo. V tu chvíli jsem si myslela, že už nikdy nenajdu klid.

Byli jsme spolu přes dvacet let. Všichni nás znali jako ten pár z třetího patra naší panelákové ulice v Brně – Jana a Jakub Novotní. Dvě děti už dávno dospěly a odešly z domova. Myslela jsem si, že teď přijde klidné období, kdy budeme spolu stárnout, chodit na procházky do Lužánek a pít kávu na balkoně. Místo toho přišla rána, která mě roztrhla napůl.

První týdny byly peklo. Sousedi šeptali na chodbě, kam asi Jakub zmizel. Maminka mi volala každý den a ptala se, jestli už se ozval. Syn Petr přijel z Prahy a snažil se mě rozveselit, ale já jen seděla u okna a čekala na zvuk klíče v zámku. Marně.

Pak přišly drby. Prý ho někdo viděl s nějakou ženou v kavárně na náměstí Svobody. Prý se přestěhoval do Olomouce. Prý má novou rodinu. Každá nová informace byla jako další rána do srdce. Když mi přišel první dopis s penězi od něj, roztrhala jsem ho a peníze vrátila zpátky. Nechtěla jsem jeho lítost ani almužnu. Chtěla jsem vědět proč.

Roky plynuly. Naučila jsem se žít sama – chodit do práce, vařit pro jednoho, smát se s kolegyněmi na účet mužů a jejich slabostí. Ale v noci, když jsem si lehla do postele, kde dřív spával vedle mě, přišla samota a s ní i vztek. Proč mi to udělal? Co jsem udělala špatně?

Jednoho dne, když už jsem si myslela, že je všechno za mnou, zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stál on. Starší, unavenější, ale pořád to byl Jakub. Chvíli jsme na sebe jen mlčky zírali.

„Jano… můžu dál?“ zeptal se tiše.

Chtěla jsem mu zabouchnout dveře před nosem, ale místo toho jsem ustoupila stranou. Sedli jsme si ke kuchyňskému stolu – tomu samému, kde jsme kdysi snídali rohlíky s máslem a marmeládou.

„Proč jsi přišel?“ zeptala jsem se bez obalu.

„Chtěl jsem… omluvit se. A vysvětlit.“

„Po deseti letech?“

Sklopil oči. „Byl jsem zbabělec. Nevěděl jsem, jak ti říct pravdu.“

„Jakou pravdu?“

„Že jsem byl nešťastný. Že jsem měl pocit, že už spolu jen přežíváme. A pak… potkal jsem Hanu.“

To jméno mě bodlo jako nůž. „A co teď? Už tě omrzela?“

Zavrtěl hlavou. „Ne… ona zemřela před půl rokem. Zůstal jsem zase sám.“

V tu chvíli jsem pocítila zvláštní směs vzteku a lítosti. Chtěla jsem ho nenávidět, ale zároveň mi ho bylo líto.

„A co čekáš ode mě?“

„Nevím… asi odpuštění. Nebo aspoň pochopení.“

Seděli jsme dlouho v tichu. Vzpomínky na společné roky se mi promítaly před očima – první dovolená v Krkonoších, hádky kvůli penězům, smích u televize při starých českých komediích.

„Víš, Jakube,“ řekla jsem nakonec tiše, „já už nejsem ta Jana, kterou jsi opustil. Naučila jsem se žít bez tebe. Ale odpustit ti… to bude trvat.“

Přikývl a vstal k odchodu. „Děkuju aspoň za to.“

Když za ním zaklaply dveře, rozplakala jsem se poprvé po letech nahlas. Ne kvůli němu – ale kvůli sobě a všemu promarněnému času.

Dnes už vím, že některé rány se nikdy úplně nezahojí. Ale možná je důležitější naučit se žít s jizvami než čekat na zázrak.

Řekněte mi – dokázali byste odpustit člověku, který vám takhle ublížil? Nebo je lepší nechat minulost minulostí a jít dál?