Deset let po rozvodu: Proč stále chodím za bývalou tchyní?

„Jano, už zase jdeš za tou starou Novotnou? Co na to asi řekne Petr?“ ozvalo se za mnou na chodbě, když jsem si oblékala kabát. Sousedka paní Dvořáková nikdy nevynechá příležitost strčit nos do cizích věcí. Jen jsem se usmála a zabouchla za sebou dveře. V hlavě mi hučelo. Kdyby jen věděli…

Bydlím v tomhle paneláku už patnáct let. Když jsem se sem s Karlem stěhovala, byla jsem plná nadějí. On byl můj první velký milostný příběh, jeho máma – paní Novotná – mě přijala jako vlastní dceru. Jenže život není pohádka. Po sedmi letech manželství jsme se s Karlem rozvedli. On si našel mladší, já zůstala sama s dcerou Lucií. O tři roky později jsem poznala Petra, dnes už jsme spolu deset let. Ale jedna věc se nezměnila – moje návštěvy u paní Novotné.

Každý den v půl čtvrté zvoním u jejích dveří. Nikdy nezapomenu na její pohled, když mi poprvé po rozvodu otevřela: „Janičko, ty už sem přece nemusíš chodit…“ Ale já chtěla. Ne kvůli Karlovi, ne kvůli minulosti. Kvůli ní.

Všichni v domě si myslí, že jsem divná. „Proč tam pořád lezeš?“ ptá se mě i moje dcera Lucie, teď už dospělá. „Vždyť už nejsme rodina.“ Ale já vím své. Paní Novotná je sama. Karel se odstěhoval do Brna a na matku kašle. Jeho sestra žije v Německu a přijede jednou za rok na Vánoce. Kdo by jí pomohl s nákupem? Kdo by jí donesl léky? Kdo by jí uvařil polévku, když má chřipku?

Jednou jsem přišla a našla ji sedět potmě v kuchyni. „Co se děje?“ ptala jsem se tiše. Mlčela dlouho, pak jen zašeptala: „Jsem tu zbytečná…“ V tu chvíli mi došlo, že moje návštěvy nejsou jen o pomoci. Jsou o lidskosti, o tom, že někdo druhého vidí a slyší.

Petr to dlouho nechápal. „Proč tam pořád chodíš? Máš přece mě a Lucii.“ Jednou jsme se kvůli tomu pohádali tak, že jsem celou noc nespala. „To není tvoje rodina!“ křičel na mě. „A co když je?“ odpověděla jsem mu tehdy poprvé nahlas to, co jsem si dlouho myslela.

Jednoho dne mi paní Novotná podala starý dopis. „Tohle ti měl dát Karel,“ řekla tiše. Otevřela jsem ho a četla slova plná lítosti a omluvy – Karel litoval našeho rozvodu, ale nikdy nenašel odvahu mi to říct do očí. Slzy mi tekly po tváři a paní Novotná mě objala: „Jsi pro mě pořád dcera.“

Od té doby jsme si byly ještě blíž. Společně jsme pekly vánoční cukroví, dívaly se na staré české filmy a povídaly si o životě. Někdy jsme mlčely a jen tak seděly u okna s čajem v ruce.

Jednou večer přišla Lucie domů dřív a slyšela mě mluvit s paní Novotnou po telefonu: „Nebojte, zítra zase přijdu.“ Po položení sluchátka se na mě podívala: „Mami, proč to vlastně děláš? Vždyť ona není tvoje máma.“

Sedla jsem si k ní a vzala ji za ruku: „Víš, Lucko, rodina není jen o krvi nebo papírech. Někdy si člověk vybere rodinu srdcem.“

Moje návštěvy pokračovaly dál, i když sousedky šuškaly čím dál hlasitěji. Jednou mě zastavila paní Dvořáková na schodech: „Jano, povídá se, že tam chodíte kvůli dědictví.“ Rozesmála jsem se: „Kdybyste věděla…“

Ale pravda byla jiná – paní Novotná mi dala něco mnohem cennějšího než peníze nebo byt. Naučila mě odpouštět, být trpělivá a vážit si každého dne.

Když letos na jaře onemocněla zápalem plic, byla jsem u ní každý den. Petr už nic neříkal, jen mi večer tiše podával čaj a hladil mě po vlasech. Možná konečně pochopil.

Když paní Novotná zemřela, držela jsem ji za ruku až do poslední chvíle. Na pohřbu stáli vedle mě Karel i jeho sestra – oba plakali, ale já cítila klid. Udělala jsem pro ni všechno, co bylo v mých silách.

Dnes chodím kolem jejího bytu a někdy mám chuť zazvonit jako dřív. Chybí mi její hlas i její tiché úsměvy.

Možná si lidé budou vždycky myslet své. Ale já vím, proč jsem tam chodila.

Je špatné milovat někoho, kdo není vaše krev? Je špatné být věrný vztahu, který ostatní považují za dávno mrtvý? Co byste udělali vy?