Dívka, která čekala maminku: Příběh o ztracené naději a nové rodině

„Ne! Prosím, neberte mě odtud! Maminka se vrátí, slíbila mi to!“ křičela jsem, když mě paní Novotná z OSPODu pevně držela za ruku a táhla chodbou našeho panelákového bytu. Bylo mi osm a v tu chvíli jsem věřila, že když budu dost křičet, maminka se objeví ve dveřích a všechno bude zase jako dřív. Ale dveře zůstaly zavřené a já slyšela jen tiché vzlyky sousedky paní Dvořákové, která stála na chodbě a kroutila hlavou.

V autě jsem seděla tiše, ruce sevřené v pěst. Paní Novotná se snažila mluvit laskavě, ale její hlas mi připadal cizí a studený. „Lenko, budeš v bezpečí. V dětském domově je hodně dětí, najdeš si kamarády.“ Jenže já nechtěla kamarády. Chtěla jsem maminku. V hlavě mi pořád dokola zněla její poslední slova: „Počkej na mě, vrátím se.“

První noc v dětském domově byla jako zlý sen. Postel byla tvrdá a cizí holčička na vedlejší posteli mě pozorovala s nedůvěrou. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se šeptem. „Lenka,“ odpověděla jsem a otočila se ke zdi. Slzy mi tiše stékaly po tváři.

Dny plynuly pomalu. Každý večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy, jestli neuvidím maminku přicházet po cestě. S ostatními dětmi jsem moc nemluvila. Byli jsme jako malá armáda opuštěných vojáků, každý bojoval svůj vlastní boj. Nejhorší byly návštěvní dny. Ostatní děti si brali rodiče nebo příbuzní na procházku do parku, ale já zůstávala sama v herně a předstírala, že mě to netrápí.

Jednou za mnou přišla vychovatelka paní Hrdličková. Sedla si vedle mě na lavičku a chvíli mlčela. „Lenko, víš… někdy se rodiče nevrátí. Ale to neznamená, že už nikdy nebudeš mít rodinu.“ Podívala jsem se na ni s nenávistí v očích. „Vy tomu nerozumíte! Maminka mě má ráda!“ vykřikla jsem a utekla na záchod.

Čas běžel dál a já pomalu přestávala věřit. Dopisy od maminky nepřicházely. Nikdo mi nevysvětlil, proč odešla. Jen šeptané rozhovory dospělých: „Alkohol… dluhy… exekuce…“ Snažila jsem se tomu nerozumět.

Jednoho dne přišel do domova manželský pár – paní a pan Svobodovi. Byli milí, ale já byla podezřívavá. Proč by mě někdo chtěl? Všichni říkali, že jsem moc uzavřená a divná. Svobodovi se mnou chodili na procházky do Stromovky, nosili mi knížky a trpělivě čekali na každé mé slovo.

Jednou jsme seděli na lavičce u rybníka a paní Svobodová mi podala termosku s čajem. „Lenko, víš… my bychom tě chtěli vzít domů. Nechceme ti nahradit maminku, ale rádi bychom byli tvou rodinou.“ Mlčela jsem dlouho. V hlavě mi běžely vzpomínky na maminku – jak mě učila plést copánky, jak jsme spolu pekly bábovku… Ale ty vzpomínky byly čím dál vzdálenější.

„A co když se maminka vrátí?“ zašeptala jsem nakonec.

Pan Svoboda si klekl přede mě: „Kdyby se to stalo, budeme tu pro tebe pořád. Ale teď potřebuješ někoho, kdo tě bude mít rád.“

Souhlasila jsem. Ne proto, že bych přestala milovat maminku, ale protože už jsem neměla sílu být sama.

Začátky byly těžké. V novém bytě v Holešovicích všechno vonělo jinak. Paní Svobodová mi koupila nový batoh do školy a pan Svoboda mě učil jezdit na kole v Letenských sadech. Večer jsme hráli Člověče, nezlob se a já poprvé po letech slyšela smích – svůj vlastní.

Ale i tak přišly chvíle zlosti a smutku. Jednou jsem rozbila talíř a křičela na paní Svobodovou: „Nejsi moje máma! Nikdy nebudeš!“ Rozplakala se a odešla do ložnice. Ten večer jsem poprvé cítila vinu – opravdovou bolest za to, co jsem udělala někomu jinému.

Časem jsme si k sobě našly cestu. Paní Svobodová mi vyprávěla o svém dětství v Brně, o tom, jak taky přišla o rodiče při autonehodě. Najednou jsem pochopila, že bolest není jen moje.

Jednoho dne přišel dopis – od maminky. Psala krátce: „Odpusť mi, Leničko. Nemůžu být s tebou.“ Dopis byl pomačkaný a písmo roztřesené. Plakala jsem dlouho do noci, ale tentokrát už ne sama – paní Svobodová mě držela v náručí.

Dnes je mi sedmnáct a mám dvě mámy – jednu v srdci a jednu doma u stolu. Už nečekám u okna každý večer, ale občas si vzpomenu na tu malou holku v dětském domově a je mi jí líto.

Někdy si říkám: Co je vlastně rodina? Je to krev? Nebo láska? A proč tolik dětí musí čekat tak dlouho na někoho, kdo je obejme?