Dům, který mi zůstal – a co po mně chtějí vzít

„Tak už ses rozhodla? Prodej ten dům, Jitko. Vždyť je to pro všechny nejlepší.“

Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Tchyně, paní Marie, seděla u stolu s hrnkem kávy a její pohled byl tvrdý jako skála. Můj muž Petr mlčel, díval se do stolu a já cítila, jak se mezi námi rozprostírá propast, kterou nejde jen tak překročit.

„Mami, to přece nejde jen tak…,“ začal Petr tiše, ale Marie ho přerušila mávnutím ruky.

„Jitka ví, že je to správné. Ten dům je moc velký, děti už jsou pryč a já bych potřebovala být blíž vám. Vždyť víš, jak mi poslední dobou není dobře.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Dům v malé vesnici u Kolína byl mým domovem od svatby. Tady jsme s Petrem vychovali dvě děti, tady jsem zasadila první růže a tady jsem přežila i jeho nevěru před deseti lety. Všechno jsem překonala. Ale teď? Teď mám všechno opustit kvůli pohodlí někoho jiného?

„Marie, já… já nevím. Je to pro mě těžké,“ hlesla jsem.

Tchyně si povzdechla a podívala se na mě s výrazem, který říkal: ‚Jsi nevděčná.‘

„Vždyť já už nemám sílu být sama v tom bytě v Praze. A vy tady máte tolik místa! Kdybychom prodali dům a koupili něco menšího společně, bylo by nám všem líp.“

Petr se na mě podíval. V jeho očích byla únava i strach. Věděla jsem, že nechce jít proti matce. Nikdy nešel.

Ten večer jsem seděla v ložnici a dívala se z okna na zahradu. Vzpomínala jsem na dětský smích, na letní grilování, na chvíle, kdy jsme s Petrem seděli na lavičce a plánovali budoucnost. Najednou mi to všechno připadalo jako cizí život.

Druhý den ráno jsem šla do práce s hlavou plnou myšlenek. Kolegové v kanceláři si povídali o dovolených a já měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Po obědě mi volala dcera Klára.

„Mami, babička mi psala. Prý prodáváte dům? To snad nemyslí vážně!“

„Je to složité, Klárko. Babička by chtěla být s námi…“

„Ale vždyť to je tvůj domov! Jak můžeš souhlasit?“

Zavřela jsem oči a cítila slzy. „Nevím, co mám dělat.“

Klára byla vždycky rázná po mně. „Mami, nenech se do ničeho nutit! Babička je sice stará, ale tohle není fér.“

Večer přišla Marie znovu. Tentokrát měla s sebou katalogy realitních kanceláří.

„Podívej se, Jitko, tady je krásný byt v Kolíně. Blízko nemocnice i obchodu. A když prodáme dům, ještě nám zbyde dost peněz na nové auto.“

Cítila jsem vztek i bezmoc. „Marie, já ten dům nechci prodávat! Je to můj domov!“

Tchyně ztuhla. „Takže ti na mně nezáleží? Po všem, co jsem pro vás udělala?“

Petr stál mezi námi jako stín. „Prosím vás obě…“

Ale už bylo pozdě. Slova visela ve vzduchu jako jedovatý plyn.

Další týdny byly plné hádek a ticha. Marie začala rozesílat zprávy celé rodině – že jsem sobecká, že jí nechci pomoct. Sestřenice mi volaly a ptaly se, proč nechci být vstřícná.

Jednou večer jsem našla Petra sedět potmě v obýváku.

„Jitko… možná bychom měli ustoupit. Mamka je stará…“

„A co já? Co my dva? Co naše vzpomínky?“

Mlčel.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do lesa za vesnicí. Tam jsem konečně mohla brečet nahlas a křičet do prázdna. Přemýšlela jsem o tom, proč se vždycky očekává, že ženy budou ustupovat a obětovat všechno pro druhé.

Jednoho dne jsem potkala sousedku Janu.

„Jitko, slyšela jsem… Drž se! Já bych svůj dům nikdy nedala pryč kvůli tchyni.“

Poprvé za dlouhou dobu jsem se usmála.

Nakonec jsem svolala rodinnou radu. Seděli jsme všichni u stolu – já, Petr, Marie i naše děti.

„Rozhodla jsem se,“ řekla jsem tiše. „Dům neprodám. Je to můj domov a nechci ho opustit.“

Marie začala plakat a vyčítat mi sobectví. Petr byl rozpolcený, ale Klára i syn Tomáš mě podpořili.

Bylo to těžké rozhodnutí. Některé vztahy se napjaly na maximum a možná už nikdy nebudou jako dřív. Ale já poprvé za dlouhou dobu cítím klid.

Někdy si večer sednu na zahradu a ptám se sama sebe: Proč se od žen pořád čeká, že budou všechno obětovat? Kde je hranice mezi pomocí druhým a ztrátou sebe sama? Co byste udělali vy na mém místě?