Když jsem pozvala sousedku na Vánoce: Příběh nečekaného přátelství

„Proč je ten talíř pořád prázdný?“ ptala jsem se sama sebe, zatímco jsem zírala na slavnostně prostřený stůl. Venku řádila sněhová bouře, vítr hvízdal v oknech a já seděla v tichu, které mě dusilo. Všechno bylo připravené – cukroví vonělo, stromeček zářil, dárky byly pečlivě zabalené. Ale děti už dávno žijí v Německu a mému muži se před třemi lety zachtělo nové lásky a nového života. Zůstala jsem tu sama, v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, s hromadou vzpomínek a prázdným místem u stolu.

Z myšlenek mě vytrhlo zaklepání na dveře. Lekla jsem se – kdo by mohl přijít v takovém počasí? Opatrně jsem otevřela a spatřila paní Martu z vedlejšího bytu. Byla to tichá žena kolem šedesátky, vždycky chodila s hlavou sklopenou, nikdy se moc nebavila s ostatními. V ruce držela malý balíček zabalený do novinového papíru.

„Dobrý večer, paní Novotná,“ zašeptala. „Nezlobte se, že ruším… já jen… jestli byste neměla trochu cukru.“

Chvíli jsem na ni koukala. V jejích očích byla únava a smutek, který jsem dobře znala. Pozvala jsem ji dál, nabídla jí čaj a trochu lineckého cukroví. Seděla u stolu, rozhlížela se po bytě a já cítila, jak se mezi námi rozprostírá zvláštní ticho – ne to tíživé, ale spíš očekávající.

„Víte,“ začala nesměle, „já už vlastně Vánoce neslavím. Od té doby, co mi zemřel manžel… děti mám v Brně, ale letos nepřijedou.“

Najednou jsem v ní viděla samu sebe. Dvě ženy, každá zavřená ve svém bytě, každá se svým smutkem. V tu chvíli mě něco napadlo.

„Paní Marto, nechcete přijít na Štědrý den k nám? Budeme tu dvě, aspoň nebude takové ticho.“

Chvíli váhala, ale pak přikývla. „Děkuju… moc děkuju.“

Ten večer jsme si povídaly dlouho do noci. Vyprávěla mi o svém mládí v Ostravě, o tom, jak přišla do Prahy za prací a jak se nikdy necítila doma. Já jí zase svěřila svůj strach z budoucnosti a samoty.

Na Štědrý den jsme spolu vařily bramborový salát a smažily kapra. Smály jsme se, když mi spadl kousek ryby na zem a ona ho rychle zvedla se slovy: „To je na štěstí!“ Poprvé po letech jsem cítila opravdovou radost.

Večer jsme si sedly ke stolu. Zapálily jsme svíčku za všechny, kteří s námi nemohli být – za mého muže, za jejího manžela, za naše děti daleko od domova. Povídaly jsme si o všem možném – o dětství na vesnici, o prvních láskách i o tom, jak těžké je začít znovu.

Po večeři jsme si pustily staré české pohádky a zpívaly koledy. Najednou někdo zaklepal na dveře – byla to sousedka z patra výš, paní Hrdličková. Přinesla nám domácí vánočku a přisedla si k nám. Během chvíle byl můj byt plný smíchu a povídání.

Když Marta odcházela domů, objala mě a řekla: „Děkuju vám za nejhezčí Vánoce za posledních deset let.“

Od té doby jsme se vídaly skoro každý den. Chodily jsme spolu na procházky do Hostivařského lesoparku, pekly bábovky a povídaly si o všem možném. Marta mi pomohla překonat nejhorší chvíle – když jsem onemocněla chřipkou a nemohla vstát z postele, byla u mě dřív než moje vlastní děti.

Jednou večer jsme seděly u čaje a Marta mi řekla: „Víš, Jano, já jsem si vždycky myslela, že už mě v životě nic hezkého nečeká. Ale díky tobě jsem zjistila, že i ve stáří může přijít něco nového.“

Přemýšlela jsem o tom dlouho do noci. Kolikrát člověk přehlédne někoho vedle sebe jen proto, že je ponořený do vlastního smutku? Kolik lidí kolem nás trpí samotou a my si toho ani nevšimneme?

Letos už připravuji Vánoce s radostí. Vím, že u stolu nebude prázdné místo – bude tam Marta i další sousedé, které jsme postupně přizvaly k sobě. Z mého bytu se stal domov nejen pro mě, ale i pro ty, kteří ho potřebovali.

Někdy si říkám: Co kdybych tenkrát neotevřela dveře? Co kdybych Martu nepozvala dál? Možná bych pořád seděla sama v tichu… A co vy? Otevřeli byste dveře cizímu člověku ve chvíli, kdy vám samotným není do smíchu?