Když jsem přestala být služkou vlastní rodiny: Příběh Boženy

„Boženo! Kde máš ty ponožky, co jsem ti včera dala do prádla?“ ozývá se z chodby hlas mého manžela Karla. Ještě ani nestihnu položit hrnek s kávou na stůl a už slyším další: „Mami, nemůžu najít klíče od auta!“ To je dcera Jana. Syn Petr mezitím bouchá dveřmi od lednice a volá: „Máš něco k jídlu? Jsem hrozně hladovej!“

V tu chvíli mi hlavou probleskne myšlenka: Proč to zase všechno musí být na mně? Ale jako vždycky se zvednu, jdu hledat ponožky, klíče i něco k jídlu. Tak to u nás chodí už třicet let. Jsem Božena, je mi devětapadesát a celý život jsem byla pro všechny doma „ta, co všechno zařídí“. Nikdy jsem si nestěžovala. Vždycky jsem si říkala, že rodina je nejdůležitější a že moje štěstí je štěstí ostatních. Jenže někde cestou jsem zapomněla na sebe.

Když byly děti malé, bylo to jiné. Byla jsem ráda, že mě potřebují. Karel pracoval dlouhé hodiny v autodílně, domů chodil unavený a já mu chtěla dopřát klid. Děti měly kroužky, úkoly, nemoci… Všechno jsem zvládala sama. Moje máma mi říkala: „Boženko, musíš si taky někdy odpočinout.“ Ale já jen mávla rukou: „Až děti vyrostou, bude víc času.“

Jenže děti vyrostly a místo toho, aby bylo lépe, bylo to horší. Jana se rozvedla a s malým Kubou se nastěhovala zpátky k nám. Petr sice bydlí s přítelkyní, ale stejně je u nás každý druhý den – buď potřebuje vyprat prádlo, nebo si přijde pro polívku do krabičky. Karel je pořád stejný – sedne si ke stolu a čeká, až mu dám jídlo pod nos.

Jednoho dne jsem seděla v kuchyni a dívala se z okna na šedé paneláky. Venku pršelo a já měla pocit, že prší i ve mně. Telefon zvonil už potřetí – Jana chtěla, abych jí vyzvedla Kubíka ze školky, protože má poradu v práci. Automaticky jsem sáhla po mobilu… ale pak jsem ho položila zpátky na stůl. Najednou jsem cítila takovou únavu, že jsem nebyla schopná vstát. V tu chvíli mi došlo, že už nemůžu dál.

Ten den jsem telefon nezvedla. Ani když volal Petr kvůli večeři, ani když mi Karel psal zprávu, že přijde později a chce ohřát guláš. Seděla jsem v tichu a poprvé po letech slyšela vlastní myšlenky. Byly smutné a unavené.

Druhý den ráno přišla Jana do kuchyně s výrazem uražené princezny: „Mami, proč jsi mi nevzala telefon? Musela jsem letět ze schůzky a šéf byl naštvaný.“ Podívala jsem se na ni a poprvé v životě řekla: „Jano, já už nemůžu pořád všechno dělat za vás.“

Všichni na mě koukali jako na zjevení. Karel se zamračil: „Co ti je? Jsi nemocná?“ Petr jen pokrčil rameny: „Tak si odpočiň, mami.“ Ale nikdo nepochopil, jak moc mě to bolí.

Začala jsem chodit na procházky sama. Seděla jsem v parku na lavičce a pozorovala lidi – maminky s kočárky, důchodce s pejsky… Přemýšlela jsem o tom, co bych chtěla dělat já. Vždycky jsem ráda malovala, ale nikdy nebyl čas. Přihlásila jsem se do kurzu akvarelu v místním kulturním domě. Poprvé po letech jsem se těšila na něco jen pro sebe.

Doma to nikdo nechápal. „Na co ti to bude?“ ptal se Karel. „Máš dost práce tady.“ Jana se urazila: „A kdo mi pohlídá Kubíka?“ Petr se smál: „Mami malířka! To chci vidět.“

Ale já už neustoupila. Každý čtvrtek večer jsem chodila malovat a vracela se domů s pocitem radosti. Postupně jsem začala říkat ne i v jiných věcech – nebudu vařit tři jídla denně pro každého zvlášť, nebudu prát ponožky dospělým dětem.

Bylo to těžké. Doma byla dusná atmosféra. Karel byl protivný, Jana uražená a Petr přestal chodit tak často. Ale já cítila úlevu. Najednou jsem měla čas číst knížky, jít do kina s kamarádkou nebo si jen tak sednout na balkon s kávou.

Jednou večer přišla Jana do mého pokoje a sedla si ke mně na postel. „Mami… promiň. Já vím, že jsme tě brali jako samozřejmost.“ Objala mě a já brečela štěstím i smutkem zároveň.

Dnes už vím, že nejsem špatná matka ani manželka jen proto, že myslím i na sebe. Že mám právo na svůj čas i radost ze života.

Někdy si říkám: Proč mi to trvalo tak dlouho? Kolik žen kolem mě žije stejně jako já – pro všechny ostatní a nikdy ne pro sebe? Co byste udělali vy na mém místě?