Když modlitba není modlitbou: Příběh jedné zrady v srdci malého města

„Zase jdeš do kostela?“ zeptala jsem se, když si Petr navlékal kabát a nervózně hledal klíče. Bylo přesně 17:30, jako každý den poslední dva měsíce. „Ano, dnes je mše za nemocné,“ odpověděl bez pohledu na mě a rychle zmizel ve dveřích. Zůstala jsem stát v kuchyni, v ruce utěrku, a cítila jsem, jak mi v hrudi narůstá podivný tlak. Nikdy předtím nebyl věřící. Vždycky se spíš posmíval babičce, když chodila na růženec. A teď? Najednou se modlí, postí a mluví o očistě duše.

Začalo to o Velikonocích. Petr byl najednou zamyšlený, často seděl u okna a díval se ven na zahradu, kde už kvetly narcisy. „Víš, Jano,“ řekl mi tehdy tiše, „někdy mám pocit, že jsem něco promarnil. Že bych měl začít znovu.“ Myslela jsem si, že je to krize středního věku. Vždyť mu letos bylo padesát pět! Děti už jsou dávno z domu, já pracuji na poloviční úvazek v knihovně a on… on najednou hledá Boha.

První týdny jsem byla pyšná. Kamarádky mi záviděly: „To máš štěstí, že se ti manžel takhle změnil! Ten můj by do kostela nevlezl ani za nic.“ Jenže pak jsem si začala všímat detailů. Petr byl najednou pořád nervózní. Mobil měl neustále u sebe a když mu někdo volal, vycházel ven. Jednou jsem ho slyšela šeptat: „Neboj se, dneska přijdu.“ Když jsem se ho zeptala, s kým mluvil, jen mávl rukou: „To byl Franta z práce.“

Jednoho dne jsem šla do města nakoupit a potkala jsem paní Novotnou od naproti. „Jano, ty máš doma svatého! Tvůj Petr je teď v kostele víc než pan farář!“ smála se. Ale pak se zarazila: „Ale víš co je zvláštní? On tam bývá i po mši. S tou novou varhanicí, tou Lenkou. Prý jí pomáhá s notama.“

V tu chvíli mi něco secvaklo. Lenka – mladá vdova, přišla do města před půl rokem. Všichni o ní mluvili: krásná, chytrá, vždycky s úsměvem. Petr o ní doma nikdy nemluvil. A přitom…

Ten večer jsem čekala, až se Petr vrátí. „Jaká byla mše?“ zeptala jsem se co nejklidněji. „Krásná,“ odpověděl bez zájmu a šel rovnou do sprchy. Když jsem mu chtěla dát pusu na dobrou noc, ucukl.

Začala jsem být podezřívavá. Jednoho dne jsem se rozhodla – půjdu za ním do kostela. Oblékla jsem si kabát a vyrazila přes náměstí. Kostel byl tichý, jen vepředu svítila světla. Slyšela jsem smích. Připlížila jsem se blíž a viděla je – Petr seděl vedle Lenky na lavici, držel ji za ruku a něco jí šeptal do ucha. Ona se smála a opřela si hlavu o jeho rameno.

V tu chvíli mi bylo jasné, že všechno je jinak. Utekla jsem domů a celou noc nespala. Ráno jsem mu to řekla přímo: „Vím to, Petře. Vím o Lence.“ Zbledl a dlouho mlčel. Pak jen řekl: „Promiň mi to, Jano. Já… já nevím, co se to se mnou stalo.“

Následovaly týdny plné hádek, slz a ticha. Děti přijely domů a snažily se nás usmířit. „Tati, jak jsi to mohl mámě udělat?“ ptal se rozčileně Tomáš. Petra to bolelo, ale nedokázal už couvnout.

Nakonec odešel. Zůstal mi prázdný dům a spousta otázek bez odpovědí. Každý den chodím kolem kostela a přemýšlím: Byla to opravdu láska? Nebo jen útěk před nudou a stárnutím? A proč jsme si nedokázali říct pravdu dřív?

Možná největší zrada není ta od druhého člověka, ale ta od života samotného – když zjistíte, že všechno může být jinak během jediné chvíle.

Řekněte mi – dá se vůbec po takové zradě ještě věřit? Nebo už člověk navždycky zůstane podezřívavý?