Když se z přátelství stane břemeno: Příběh o hranicích a ztrátě domova

„Martino, můžeš mi prosím podat ten hrnec? A nezapomeň, že dneska přijde Petr na večeři, tak ať je to tu uklizené.“

Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a v hlavě mi hučelo. Bylo to už potřetí tento týden, co mi Jana připomněla, že mám uklidit její nepořádek. Jana – moje nejlepší kamarádka od dětství, žena, která mi kdysi zachránila život, když jsem se topila v rybníce za vesnicí. Teď tu stála v mém bytě v Dejvicích a rozdávala pokyny, jako by byla doma ona.

Když mi před třemi měsíci zavolala s pláčem, že ji manžel opustil kvůli mladší kolegyni z práce, neváhala jsem ani minutu. „Přijeď ke mně, Jani. Máš u mě dveře vždycky otevřené,“ řekla jsem tehdy a opravdu to myslela vážně. Vždyť jsme spolu prošly vším – maturitou, prvními láskami i smrtí mých rodičů. Byla pro mě jako sestra.

První týdny byly těžké. Jana skoro nejedla, celé dny ležela na gauči a dívala se na staré české filmy. Vařila jsem jí čaj, hladila ji po vlasech a poslouchala její nekonečné monology o tom, jak jí život zničil Petr. Byla jsem trpělivá. Věděla jsem, že potřebuje čas.

Jenže čas plynul a Jana se začala měnit. Z pasivní oběti se stala paní domu. Začala přestavovat můj obývák – přesunula křeslo ke knihovně, protože „tak je to útulnější“, koupila nové závěsy bez mého vědomí a vyměnila povlečení v ložnici za nějaké s květinovým vzorem, který mi připomínal babiččinu chalupu. Když jsem se ozvala, jen mávla rukou: „Marti, vždyť je to jen povlečení. Trochu změny ti prospěje.“

Začala zvát své přátele na návštěvy – často i bez mého vědomí. Jednou jsem přišla domů po náročném dni v práci a našla v kuchyni cizího chlapa, jak si vaří kávu v mém oblíbeném hrnku. „To je Mirek z práce,“ oznámila mi Jana s úsměvem. „Doufám, že ti to nevadí.“

Vadilo mi to. Vadilo mi všechno – že už nemám klid na čtení svých knih, že moje kočka Sára se bojí chodit do obýváku kvůli Janiným hlasitým telefonátům s maminkou, že si nemůžu dát večer skleničku vína bez komentáře typu: „Marti, neměla bys tolik pít.“

Jednou večer jsem seděla na balkoně a koukala na světla Prahy. V hlavě mi běžely vzpomínky na naše společné dětství – jak jsme si hrály na zahradě u babičky v Kolíně, jak jsme si slibovaly, že budeme navždy nejlepší kamarádky. Slzy mi stékaly po tváři a já si poprvé přiznala pravdu: ve vlastním bytě se cítím jako host.

Rozhodla jsem se s Janou promluvit. „Jani, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně jedno ráno u snídaně.

„Co se děje?“ zeptala se bezstarostně a mazala si chleba máslem.

„Mám pocit, že už tu nejsem doma. Že všechno je podle tebe a já tu jen uklízím tvůj nepořádek.“

Jana se zarazila. „To myslíš vážně? Vždyť jsi říkala, že ti nevadí, když tu budu…“

„Nevadilo mi to,“ přerušila jsem ji. „Ale teď mám pocit, že už nejsme kamarádky, ale že jsi moje šéfová.“

Chvíli bylo ticho. Pak Jana vstala od stolu a začala balit svoje věci. „Tak já půjdu. Nechci ti tu překážet.“

„To není o tom…“ snažila jsem se ji zastavit, ale bylo pozdě. Jana byla uražená a já měla pocit viny.

Další dny byly tiché a chladné. Jana chodila domů pozdě večer, vyhýbala se mi pohledem a já měla pocit, že se dusím. Jednou večer jsem ji našla sedět na gauči s kufrem u nohou.

„Odcházím k sestřenici do Modřan,“ řekla tiše.

„Jani… promiň mi to všechno. Nechtěla jsem tě vyhodit.“

Podívala se na mě s očima plnýma slz: „Já vím. Ale možná jsme si myslely, že naše přátelství vydrží všechno… a ono možná nevydrží.“

Když za ní zaklaply dveře, zůstala jsem stát uprostřed prázdného bytu a poprvé po dlouhé době se nadechla z plných plic. Bylo mi smutno i úlevně zároveň.

Dnes už je to měsíc od té doby. S Janou si občas napíšeme zprávu – krátkou, zdvořilou, bez emocí. Přemýšlím často: Kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobětováním? A kolik toho má člověk vydržet ve jménu přátelství? Co byste udělali vy na mém místě?