Konec našeho manželství po 35 letech: Rozvod ve stáří

„Tohle už nemá cenu, Aleno. Já už takhle dál nemůžu.“

Ta slova mi pořád zní v uších. Bylo Silvestra, venku padal mokrý sníh a já seděla v kuchyni s hrnkem čaje, zatímco Karel nervózně přecházel po bytě. Děti nám jako každý rok přivezly svého psa Maxe, aby mohly jít s kamarády na oslavu. My dva jsme zůstali sami. V televizi běžely reprízy starých estrád, které už mě dávno nebavily. Karel se najednou zvedl a řekl: „Jedeme na hřbitov. Chci navštívit mámu a tátu.“

Bylo mi to zvláštní, ale neodporovala jsem. V autě bylo ticho. Karel měl ruce pevně sevřené na volantu a já cítila, že něco není v pořádku. Když jsme došli ke hrobu jeho rodičů, stál tam dlouho mlčky. Pak najednou začal mluvit – o tom, jak se cítí prázdný, jak má pocit, že mu život protéká mezi prsty. „Aleno, my už spolu jen přežíváme. Doma je ticho, děti mají svůj život, my už si ani nemáme co říct.“

Zamrazilo mě. Vždyť jsme spolu byli celý život! Vychovali jsme dvě děti, postavili dům, přežili všechny ty krize devadesátých let, kdy jsme přišli o práci a museli začínat znovu. Vždycky jsme to nějak zvládli. Ale teď? Najednou jsem měla pocit, že stojím na okraji propasti.

Doma jsme se pohádali. „Ty pořád jenom vaříš, uklízíš a sleduješ seriály! Kde je ta holka, do které jsem se kdysi zamiloval?“ vyčetl mi Karel. „A ty? Ty jsi pořád jenom na zahradě nebo v garáži! Ani si nevšimneš, když mám nový účes!“ vmetla jsem mu zpátky.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, kdy se to mezi námi pokazilo. Byli jsme jako dva cizinci pod jednou střechou. Děti si toho musely všimnout už dávno – vždyť dcera Jana mi nedávno říkala: „Mami, proč jste s tátou pořád tak napjatí?“ Odpověděla jsem jí tehdy vyhýbavě.

Další dny byly plné ticha a napětí. Karel chodil domů později a později, já se snažila najít smysl v každodenních maličkostech – v péči o Maxe, v pečení bábovky pro sousedku Hanu, která je už dva roky vdova. Jednou večer jsem ji pozvala na kávu a ona mi řekla: „Aleno, já jsem si myslela, že když Franta umře, zůstanu sama navždycky. Ale víš co? Je to těžké jen první rok. Pak si člověk zvykne.“

Začala jsem si psát deník. Zapisovala jsem si vzpomínky na naše začátky – jak mě Karel pozval na první rande do kina na Anděla na horách, jak jsme spolu jeli stopem do Krkonoš a spali pod širákem. Kam se to všechno podělo?

Jednoho dne přišel Karel domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel. Pak řekl: „Aleno, já tě mám pořád rád. Ale už to není ono. Myslím, že bychom měli jít každý svou cestou.“

Rozbrečela jsem se. Ne kvůli němu – kvůli sobě. Najednou jsem si uvědomila, že mám strach ze samoty víc než z rozvodu samotného. Co budu dělat? Kam půjdu? Kdo mi pomůže s těžkým nákupem? Kdo mi popřeje dobrou noc?

Dětem jsme to oznámili společně u nedělního oběda. Jana začala plakat a syn Petr jen tiše seděl a díval se do talíře. „Mami, tati… vždyť jste byli vždycky spolu,“ zašeptala Jana.

Začaly nekonečné návštěvy advokátů a papírování. Připadalo mi to jako zlý sen. Přátelé reagovali různě – někteří mě litovali, jiní říkali: „Aspoň budeš mít konečně klid.“ Ale já klid nechtěla.

Jednou večer jsem šla sama do kina – poprvé po třiceti letech. Seděla jsem mezi cizími lidmi a najednou mi došlo, že život nekončí rozvodem. Že možná teprve teď začíná něco nového.

Karel si našel malý byt na okraji města a já zůstala v našem domě s Maxem. Občas si voláme kvůli dětem nebo když potřebuje něco opravit v domě. Už nejsme manželé, ale pořád jsme součástí stejné rodiny.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Udělali jsme dobře? Nebylo lepší vydržet spolu až do konce? Nebo je lepší být upřímný k sobě i k tomu druhému?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl začínat nový život i po šedesátce?