Květované šaty a zlomené srdce: Příběh jedné maturitní noci

„To si snad děláte srandu!“ vyhrkla jsem, když mě paní učitelka Novotná zastavila přímo u vchodu do sálu. V ruce jsem svírala lístek na maturitní ples, na který jsem se těšila celý rok. Moje máma mi s láskou ušila tyhle květované šaty – jemné, pastelové, s drobnými růžemi, které mi připomínaly babiččinu zahradu v Litomyšli. „Promiň, Kláro, ale ty šaty nejsou v souladu s dress codem. Musíš domů převléct,“ řekla přísně a ani se na mě nepodívala.

Stála jsem tam jako opařená. Všichni kolem proudili dovnitř, smáli se, fotili se u fotostěny. Mně se v krku usadil obrovský knedlík. „Ale vždyť v pravidlech je jenom napsáno, že šaty mají být společenské a ne příliš vyzývavé! Tyhle jsou až ke kotníkům!“ snažila jsem se bránit. Paní Novotná jen zavrtěla hlavou: „Jsou moc výrazné. Květovaný vzor není vhodný. Je mi líto.“

Zůstala jsem stát na chladném březnovém větru před školou. Všechno úsilí, všechny sny o tom, jak budu tančit polonézu s Honzou, byly pryč. Sáhla jsem po mobilu a vytočila číslo své nejlepší kamarádky Elišky. „Eli, oni mě nepustili dovnitř… kvůli šatům…“ vzlykala jsem do telefonu. Eliška byla v tu chvíli už uvnitř sálu. „To si dělají srandu? Kláro, vždyť vypadáš nádherně! To je fakt nespravedlivý! Počkej, hned přijdu za tebou ven.“

Seděla jsem na obrubníku parkoviště, slzy mi stékaly po tvářích a rozmazávaly řasenku. Kolem projížděly auta rodičů, kteří přiváželi další spolužáky. Nikdo si mě nevšímal. Když ke mně doběhla Eliška, objala mě tak pevně, až jsem měla pocit, že se rozpadnu na kousky. „Tohle jim nedaruju,“ syčela mezi zuby. „Víš co? Pojďme odtud pryč. Půjdeme k nám, uděláme si vlastní ples!“

Ale já chtěla být tam uvnitř. Chtěla jsem tančit s Honzou, chtěla jsem slyšet slavnostní proslov ředitele, chtěla jsem být součástí té jediné noci, na kterou se vzpomíná celý život. Místo toho jsem seděla v autě a dívala se na svůj odraz v zrcátku – oči opuchlé od pláče, šaty pomačkané od objímání.

Doma mě čekala máma s tátou. Když mě uviděli ve dveřích tak brzy a v takovém stavu, bylo jim všechno jasné. Máma mě beze slova objala a táta jen tiše zaklel: „Tohle je fakt absurdní.“ Máma se rozplakala se mnou: „Ty šaty jsme vybíraly spolu… Nikdy bych nevěřila, že by tohle mohl být problém.“

Celý víkend jsem nevyšla z pokoje. Instagram byl plný fotek mých spolužáků v sálu – smáli se, tančili, objímali se. Honza mi napsal zprávu: „Mrzí mě to, Klárko. Měl jsem něco udělat.“ Ale co mohl dělat? Nikdo se nepostavil proti rozhodnutí školy.

V pondělí ráno jsem šla do školy s hlavou sklopenou. Někteří spolužáci se mi vyhýbali pohledem, jiní šeptali něco o tom, že „to přeháním“. Jen Eliška stála při mně: „Tohle byla šikana od vedení školy a já to nenechám být.“

Začaly jsme spolu psát dopis řediteli školy i školské radě. Popsaly jsme všechno – jak nebylo jasně řečeno, co je a není povoleno, jak byla pravidla uplatňována selektivně (vždyť Lucie měla šaty s puntíky a nikdo jí nic neřekl!). Přidaly se k nám i další holky z vyšších ročníků, které měly podobné zkušenosti.

Doma to ale začalo skřípat. Táta byl naštvaný: „Proč to řešíš? Prostě to nech být! Máš před maturitou!“ Máma mi naopak fandila: „Musíš bojovat za pravdu.“ Mezi nimi to začalo jiskřit a hádali se kvůli mně skoro každý večer.

Přišla jsem o chuť učit se na maturitu. Všechno mi připadalo zbytečné. Proč bych měla bojovat za místo ve světě, kde rozhodují malichernosti a kde je důležitější vzor šatů než člověk samotný?

Pak mi zavolala sestřenice Jana z Brna: „Klárko, pojď na náš ples příští týden! Vem si ty svoje krásné šaty a ukaž jim všem!“ Nechtělo se mi nejdřív vůbec nikam jet, ale máma mě přemluvila.

Na Janině plese mě všichni chválili: „Ty šaty jsou úžasné! Kde jsi je koupila?“ ptaly se holky ze třídy sestřenice. Tancovala jsem až do rána a poprvé po dlouhé době jsem se smála od srdce.

Když jsem se vracela domů vlakem do Pardubic, dívala jsem se z okna na rozkvetlé pole a přemýšlela: Proč je někdy tak těžké být sám sebou? Proč musí člověk bojovat za obyčejnou spravedlnost i tam, kde by měla být samozřejmá?

Možná právě proto – abychom jednou mohli říct dalším holkám: Nebojte se být vidět. I když vás někdo pošle domů kvůli květovaným šatům.