Mezi minulostí a budoucností: Když mi bývalý manžel navrhl nemožné

„To nemyslíš vážně, Petře!“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. Stála jsem v naší malé kuchyni na Žižkově, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Petr, můj bývalý manžel, kterého jsem neviděla dvacet let, seděl naproti mně u stolu, jako by nikdy neodešel. Jeho oči byly stejné – tvrdé, neústupné, ale tentokrát v nich bylo cosi naléhavého.

„Jitko, prosím tě, vyslechni mě. Vím, že to zní šíleně, ale já nemám jinou možnost,“ řekl tiše a sklopil pohled. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc zestárl. Vlasy měl prošedivělé, tvář unavenou. Ale pořád to byl ten Petr, který mě kdysi dokázal rozesmát i rozplakat během jediné minuty.

Vzpomínky na naše manželství mě bodaly jako jehly. Vzpomněla jsem si na jeho odchod – na tu noc, kdy sbalil kufr a řekl, že už to dál nejde. Nechal mě samotnou s malým Honzou a s dluhy, které jsme si nadělali během jeho podnikání. Dvacet let jsem ho nenáviděla i milovala zároveň. A teď tu seděl a žádal mě o něco, co bylo proti všemu, čemu jsem věřila.

„Chceš, abych ti pomohla získat zpátky Honzu?“ zopakovala jsem nevěřícně jeho slova. „Po tom všem? Po těch letech?“

Petr přikývl. „Vím, že jsem udělal chyby. Ale teď… teď potřebuju syna. Potřebuju tě.“

Zasmála jsem se hořce. „Potřebuješ mě? Kde jsi byl, když Honza maturoval? Když měl první lásku? Když brečel kvůli škole? Nikde! A teď přijdeš a chceš… co vlastně chceš?“

Petr se nadechl a podíval se mi do očí. „Mám rakovinu, Jitko. Lékaři mi dávají pár měsíců. Chci Honzu poznat. Chci mu říct pravdu o sobě… o nás.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena a musela jsem se opřít o linku. Všechna zloba a bolest se ve mně smísily s lítostí a strachem. Petr byl nemocný. Smrtelně nemocný.

„Proč jsi mi to neřekl hned?“ zašeptala jsem.

„Bál jsem se,“ přiznal tiše. „Bál jsem se tvé nenávisti. Ale už nemám čas.“

Seděla jsem tam dlouhé minuty v tichu. V hlavě mi vířily myšlenky – na Honzu, na naši minulost, na všechno, co jsme spolu i každý zvlášť prožili. Honza svého otce nikdy nepoznal. Vždycky jsem mu říkala jen to nejnutnější – že odešel, že měl své důvody. Nikdy jsem mu nelhala, ale pravdu jsem mu taky neřekla celou.

„A co čekáš ode mě?“ zeptala jsem se nakonec.

Petr se narovnal. „Chci, abys mi pomohla s Honzou mluvit. Abychom mu to řekli spolu. On mě nenávidí – právem. Ale možná… možná když tam budeš ty…“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím, jestli to dokážu.“

Petr vstal a přešel ke mně. „Jitko, já vím, že tě žádám o nemožné. Ale já už nemám co ztratit.“

Dlouho jsme stáli mlčky naproti sobě. Pak Petr odešel a já zůstala sama v kuchyni s hlavou plnou otázek.

Ten večer přišel Honza domů později než obvykle. Pracuje jako grafik v malé reklamní agentuře na Vinohradech a často zůstává přesčas. Když vešel do bytu, poznala jsem podle jeho výrazu, že něco není v pořádku.

„Mami, co se děje?“ zeptal se hned ve dveřích.

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem si sedla naproti němu ke stolu a vzala ho za ruku.

„Honzo… dneska tu byl tvůj táta.“

Honza ztuhl a jeho oči potemněly. „Co chtěl?“

„Musíme si promluvit,“ řekla jsem tiše.

Následující hodiny byly nejhorší v mém životě. Řekla jsem Honzovi pravdu – o Petrovi, o jeho nemoci i o tom, co si přeje. Honza mlčel dlouho, pak začal křičet. Vyčetl mi všechno – že jsem mu lhala, že ho ochudila o otce, že teď po něm chceme něco nemožného.

„Proč bych měl za ním jít? Proč bych měl odpouštět člověku, který nás nechal ve štychu?“ křičel.

Slzy mi tekly po tváři a nevěděla jsem, co říct. Jen jsem ho objala a nechala ho vyplakat se.

Další dny byly plné napětí a ticha. Honza chodil domů později než obvykle, vyhýbal se mi i telefonům od Petra. Já sama nevěděla, co je správné – jestli mám syna přesvědčovat nebo ho nechat být.

Jednoho večera přišel Honza domů dřív a sedl si ke mně do obýváku.

„Mami… půjdu za ním,“ řekl tiše.

Podívala jsem se na něj překvapeně.

„Ne kvůli němu,“ dodal rychle. „Kvůli sobě. Chci vědět pravdu.“

Druhý den jsme šli spolu do nemocnice za Petrem. Setkání bylo bolestivé i osvobozující zároveň. Petr plakal, Honza mlčel a já jen seděla mezi nimi a držela oba za ruku.

Když jsme odcházeli z nemocnice, Honza mě objal a poprvé po dlouhé době řekl: „Děkuju.“

Dnes už je Petr pryč. Odešel smířený s tím, že svého syna aspoň na chvíli poznal. Já stále přemýšlím – udělala jsem správně? Nebo jsem měla chránit Honzu před bolestí? Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit minulost kvůli budoucnosti?