Mezi povinností a láskou: Můj život mezi dvěma rodinami

„Jano, už zase jsi u té tchyně? A co já? Myslíš vůbec někdy na mě?“ Matčin hlas mi zní v uších ještě teď, když sedím na lavičce před panelákem v Modřanech a sleduji, jak můj malý Honzík spí v kočárku. Je podzim, listí šustí pod nohama a já mám pocit, že se mi srdce rozpadá na dvě poloviny.

Všechno to začalo vlastně už dávno, ale naplno to propuklo po porodu. Moje máma, paní Alena, je vdova. Celý život mě vychovávala sama, obětovala mi všechno. Když jsem si vzala Petra, bylo jí to líto – najednou jsem už nebyla jen její holčička. A pak přišla jeho matka, paní Věra. Tchyně s velkým T. „Jano, u nás v rodině se děti vždycky koupaly v heřmánku,“ říkávala mi hned po porodu a já měla chuť křičet: „A u nás zase v čisté vodě!“ Ale nikdy jsem to neřekla nahlas.

Petr je mezi tím vším jako mezi mlýnskými kameny. „Prosím tě, neřeš to pořád,“ říká mi večer v kuchyni, když skládám nádobí do myčky. „Věra to myslí dobře. A tvoje máma taky.“ Ale já už nemůžu. Každý den telefonát od mámy: „Jano, přijdeš mi pomoct s nákupem? Sama to nezvládnu.“ Každý den zpráva od Věry: „Přijďte na oběd, Honzík potřebuje babičku.“

Jednou jsem se zhroutila. Bylo to v neděli, když jsme měli jít k Věře na svíčkovou. Honzík měl horečku a já byla nevyspalá. Máma mi volala už potřetí: „Jano, prosím tě, ta pračka zase nejde.“ Petr stál ve dveřích a čekal, až se obleču. Najednou jsem začala brečet. „Já už nevím, co mám dělat! Každá mě chce jen pro sebe! Nikdo se neptá, co chci já!“

Petr mě objal, ale bylo vidět, že je taky zoufalý. „Zkus jim to říct,“ navrhl tiše. Ale jak? Máma by se urazila a Věra by si myslela, že jsem nevděčná snacha.

Začala jsem být protivná i na Honzíka. Když plakal, měla jsem chuť utéct. Jednou jsem ho nechala chvíli brečet v postýlce a šla si dát sprchu. Když jsem se vrátila, měl tvářičky celé mokré od slz. V tu chvíli jsem si připadala jako nejhorší matka na světě.

Jednoho dne jsem se rozhodla – musím něco změnit. Pozvala jsem mámu i Věru k nám domů. Seděly naproti sobě u stolu a bylo cítit napětí ve vzduchu. „Mami,“ začala jsem opatrně, „potřebuju vaši pomoc, ale nemůžu být pořád všude.“ Máma se zamračila: „Já tě potřebuju nejvíc! Jsem sama.“ Věra si odkašlala: „Ale Honzík potřebuje babičku.“

„A co já?“ vykřikla jsem najednou. „Já už nemůžu! Každá chcete něco jiného a já mám pocit, že se zblázním!“ Obě ztichly. Chvíli bylo ticho tak husté, že by se dalo krájet.

Máma vstala a odešla do kuchyně. Slyšela jsem, jak tam tiše pláče. Věra seděla dál u stolu a dívala se do stolu. „Jano,“ řekla nakonec tiše, „nechtěla jsem ti ublížit.“

Ten večer jsme s Petrem dlouho mluvili. Řekl mi: „Musíš myslet i na sebe. Jinak se z toho zblázníš.“

Začala jsem dělat malé změny. Naučila jsem se říkat ne – někdy mámě, někdy Věře. Bylo to těžké. Máma mi jednou řekla: „Tak už mě nepotřebuješ.“ Brečela jsem celou noc.

Ale pomalu se začalo něco měnit i ve mně. Přestala jsem mít výčitky svědomí pokaždé, když jsem si šla s Honzíkem jen tak na procházku do parku místo návštěvy u jedné nebo druhé babičky.

Jednou jsme seděli s Petrem večer na balkoně a dívali se na světla Prahy. „Myslíš, že to někdy skončí?“ zeptala jsem se ho tiše.

„Nevím,“ odpověděl upřímně. „Ale hlavní je, abys byla šťastná ty i Honzík.“

A tak žiju dál – mezi dvěma rodinami, mezi povinností a láskou. Někdy mám pocit, že mě to roztrhá na kusy. Ale možná je to právě ta cena za to, že máme kolem sebe tolik lidí, kterým na nás záleží.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Dá se vůbec všem vyhovět? Nebo musíme občas někoho zklamat – abychom neztratili sami sebe?