Moje jméno je Kateřina: Dvanáct let v zlaté kleci a boj o vlastní hlas

„Kde jsi byla tak dlouho?“ ozvalo se z obýváku, sotva jsem zavřela dveře. Hlas mého manžela, Petra, byl ledový jako únorové ráno. V ruce jsem svírala igelitku s rohlíky a mlékem, které jsem koupila v Lidlu. „Zase jsi utratila víc, než bylo potřeba?“ pokračoval a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo.

„Ne, Petře, jenom jsem…“ začala jsem tiše, ale on mě přerušil mávnutím ruky. „Zase výmluvy. Vždyť já ti dávám dost peněz. Kdyby ses snažila, vyjdeš s tím.“

Bylo mi třicet osm a už dvanáct let jsem žila v manželství, které mě pomalu dusilo. Když jsme se s Petrem poznali na vysoké škole v Brně, byl okouzlující, vtipný a pozorný. Nikdy by mě nenapadlo, že se z něj stane někdo, kdo mi bude kontrolovat každý výdaj, každou SMSku, každé nadechnutí.

První roky byly krásné. Měli jsme malý byt v Žabovřeskách, chodili na procházky po Špilberku a snili o rodině. Když se nám narodila dcera Anička, byla jsem nejšťastnější na světě. Jenže pak přišla první hádka kvůli penězům. Petr začal tvrdit, že neumím hospodařit, a postupně mi přestal dávat přístup k našemu účtu. „Já se postarám o finance,“ říkal. „Ty se starej o Aničku a domácnost.“

Zpočátku jsem to přijímala. Vždyť je to přece normální, říkala jsem si. Ale postupně se z toho stala past. Každý nákup jsem musela schvalovat, každou korunu účtovat. Když jsem chtěla koupit Aničce nové boty, musela jsem žádat o svolení. „To jsou zbytečné výdaje,“ říkal Petr. „Vždyť ještě ty staré nejsou děravé.“

Začala jsem se cítit jako vězeň ve vlastním domě. Kamarádky jsem vídala čím dál méně – Petr žárlil na každého muže, který mi napsal na Facebooku, a podezíral mě i z toho, že si s někým píšu v práci. „Proč ti píše ten Honza z účtárny?“ ptal se jednou večer a já se bála odpovědět. „Je to jen kolega,“ šeptla jsem. „Tak proč ti píše po pracovní době?“

Jednou jsem se pokusila postavit. „Petře, já nejsem tvoje dítě. Chci mít taky nějakou svobodu.“ Zasmál se mi do obličeje. „Svobodu? A kdo platí nájem? Kdo tě živí? Bezemě bys byla nula.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Opravdu bych bez něj nic nezvládla? Byla jsem unavená, vyčerpaná a osamělá. Každý den jsem hrála roli dokonalé manželky – vařila jsem, prala, starala se o Aničku, ale uvnitř jsem umírala.

Jednoho dne přišla Anička ze školy uplakaná. „Mami, proč jsi pořád smutná?“ zeptala se mě. To byla rána do srdce. Uvědomila jsem si, že moje dcera vyrůstá v domě plném napětí a strachu. Nechtěla jsem, aby si myslela, že takhle má vypadat láska.

Začala jsem tajně chodit na terapeutická setkání do centra pro ženy v nouzi na Křenové. Tam jsem poprvé slyšela slova jako „ekonomické násilí“ a „kontrola“. Najednou mi všechno začalo dávat smysl. Nejsem špatná manželka – jenom žiju v pasti.

Jednoho večera, když Petr odešel s kamarády na pivo, jsem seděla u kuchyňského stolu a dívala se na svůj odraz ve skle okna. „Kdo vlastně jsem?“ ptala jsem se sama sebe. „Jsem jen matka? Jen manželka? Nebo mám právo být i sama sebou?“

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala své myšlenky, strachy i malá vítězství – třeba když jsem si dovolila koupit si kávu bez jeho svolení. Postupně jsem začala věřit, že mám právo na vlastní život.

Jednoho dne jsem našla odvahu a řekla Petrovi: „Chci rozvod.“ Nejdřív se smál. „To nedáš,“ řekl posměšně. Ale já už byla rozhodnutá. S pomocí právničky z centra jsem podala žádost o rozvod a začala hledat práci.

Bylo to těžké – Petr mi vyhrožoval, že mi vezme Aničku, že mě zničí finančně i psychicky. Ale já vydržela. Každý den jsem si opakovala: „Děláš to pro sebe i pro svou dceru.“

Po roce soudních tahanic jsem konečně stála před soudkyní v Brně a slyšela verdikt: rozvod schválen. Plakala jsem – tentokrát ale štěstím.

Dnes žiju s Aničkou v malém bytě v Komíně. Nemám moc peněz, ale mám svobodu. Každý den se učím být sama sebou a věřit si. Někdy mám strach z budoucnosti, ale už vím, že nejsem nula.

Občas si kladu otázku: Kolik žen kolem nás žije v podobné kleci a bojí se otevřít dveře? A kolik z nás najde odvahu je jednou otevřít?