Neviditelná krása: Příběh Jany a její cesty k sobě samé

„Jano, podívej se na sebe! Kdy sis naposledy udělala něco s vlasy?“ ozvalo se za mnou, když jsem stála před zrcadlem v koupelně. Mamka stála ve dveřích, ruce v bok, a v očích jí hořela směs lítosti a podráždění. „Vypadáš, jako bys rezignovala na celý svět.“

Ztěžka jsem polkla. Věděla jsem, že má pravdu. Moje kdysi husté, lesklé vlasy teď visely v neupravených pramenech, pod očima tmavé kruhy a na tváři šedý stín únavy. Ale copak to bylo to nejdůležitější? V posledních měsících jsem měla pocit, že mě svět přehlíží – nejen kvůli vzhledu, ale i kvůli tomu, jak jsem se cítila uvnitř.

„Mami, já prostě nemám sílu,“ zašeptala jsem. „V práci je to peklo, doma taky… A já už nevím, kde začít.“

Mamka si povzdechla a odešla. Zůstala po ní jen vůně jejího parfému a tíživý pocit viny. V hlavě mi zněla její slova ještě dlouho poté. Vždycky jsem byla ta hezká holka – alespoň podle ostatních. Na střední mi kluci psali básničky a holky záviděly postavu. Jenže teď mi bylo třicet pět, rozvedená, s dcerou v pubertě a s prací, která mě vysávala do poslední kapky energie.

Ten večer jsem seděla v kuchyni s hrnkem čaje a dívala se na Emu, jak si lakovala nehty. „Mami, proč si nikdy neděláš nehty?“ zeptala se najednou.

„Protože na to nemám čas,“ odpověděla jsem automaticky.

„Ale vždyť to trvá jen chvilku…“

Zamrazilo mě. Kdy naposledy jsem si udělala čas sama na sebe? Ne na to, abych vypadala dobře pro ostatní, ale abych se cítila dobře sama se sebou?

Další den v práci byl jako každý jiný – šéfová Lenka mi dala další úkol navíc a kolegyně Petra se mi posmívala kvůli mému oblečení. „Jano, ty jsi snad spala v tom svetru?“ zasmála se nahlas před celou kanceláří.

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Ale tentokrát jsem je zadržela. Po práci jsem šla do drogerie a koupila si nový šampon, krém na obličej a lak na nehty. Ne proto, abych byla krásnější pro ostatní – ale abych si dokázala, že na sobě záleží i mně.

Večer jsem si udělala masku na vlasy a pustila si oblíbenou hudbu. Ema přišla do koupelny a překvapeně se usmála: „Mami, ty jsi krásná!“

Poprvé po dlouhé době jsem se usmála i já.

Ale cesta k sobě samé nebyla jednoduchá. O víkendu jsme jely s Emou k babičce do Hradce Králové. Babička mě objala a hned začala: „Janičko, ty jsi tak pohublá! Musíš víc jíst a hlavně – nesmíš se tak trápit.“

„Babi, já vím… Ale někdy mám pocit, že už nic nezvládnu.“

Babička mě pohladila po vlasech: „Víš, co je nejdůležitější? Aby ses měla ráda sama. Ne kvůli tomu, jak vypadáš nebo co si o tobě myslí ostatní. Ale proto, že jsi to ty.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté. Začala jsem chodit na procházky do lesa, psát si deník a občas si dopřát něco malého jen pro sebe – kávu v kavárně, knihu nebo horkou vanu. Postupně jsem si všímala změny – nejen ve svém vzhledu, ale hlavně ve svých pocitech.

Jednoho dne mě Ema objala a řekla: „Mami, jsi nejlepší máma na světě.“

A já jí poprvé opravdu věřila.

Ale ne všichni to chápali. Když jsem přišla na rodinnou oslavu s novým účesem a úsměvem na tváři, teta Alena si mě změřila od hlavy k patě: „No konečně ses dala trochu dohromady! Už jsme si mysleli, že to s tebou jde z kopce.“

Usmála jsem se a odpověděla: „Já už dávno nejsem ta holka, která žije jen pro to, aby byla hezká pro ostatní.“

Teta protočila oči a začala řešit něco jiného. Ale já věděla své.

Dnes už chápu, že krása není jen o tom, co vidíme v zrcadle. Je to o tom, jak se cítíme uvnitř – jestli jsme sami sobě oporou i v těžkých chvílích. Naučila jsem se pečovat o sebe nejen navenek, ale hlavně uvnitř.

A tak se ptám: Kolikrát jste se dnes podívali do zrcadla a usmáli se sami na sebe? A co pro vás znamená skutečná krása?