Nikdy jsem neslyšela „promiň, dcero“ – příběh o dluhu, který nelze splatit

„Lucie, pojď sem! Potřebuju tě!“ ozvalo se z ložnice. Zase ten tón – ne prosba, ale rozkaz. Vždycky to tak bylo. Od dětství jsem byla pro mámu spíš služka než dcera. Když jsem byla malá, říkala jsem si, že to jednou přejde, že mě třeba obejme nebo mi řekne, že mě má ráda. Ale nikdy se to nestalo.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se tiše, když jsem vstoupila do místnosti. Máma ležela na posteli, tvář unavenou, ale oči pořád tvrdé. „Přines mi čaj a dej mi prášky. A nezapomeň zavolat doktorce, že mi zase není dobře.“

Udělala jsem to všechno automaticky. Jako vždycky. Ale uvnitř mě to bolelo. Všichni kolem mě měli mámy, které jim pekly bábovky a objímaly je, když měly strach. Moje máma mě nikdy neobejmula. Nikdy mi neřekla, že je na mě pyšná. Když jsem přinesla domů jedničku, jen kývla hlavou a řekla: „To je tvoje povinnost.“

Teď je jí sedmdesát a já jsem jediná, kdo jí zbyl. Táta odešel, když mi bylo deset. Prý už to s ní nevydržel. Bratr se odstěhoval do Brna a už se neozývá. Všechno zůstalo na mně. Každý den po práci běžím k ní domů, vařím jí, peru, uklízím. A ona? Pořád jen rozkazuje a nikdy neřekne děkuju.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a dívala se na staré fotky. Na jedné jsem byla malá holka s copánky a usmívala jsem se na mámu. Ona se ale nedívala na mě – dívala se někam pryč. Najednou jsem ucítila slzy v očích.

„Proč jsi nikdy nebyla jako ostatní mámy?“ zašeptala jsem do ticha.

Druhý den ráno jsem přišla k ní do pokoje a našla ji uplakanou. To se nikdy nestávalo. „Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.

„Nic,“ odsekla a otočila se ke zdi.

Chtěla jsem odejít, ale něco mě zastavilo. „Mami… proč jsi na mě vždycky byla tak tvrdá?“

Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Nevím, o čem mluvíš.“

„Nikdy jsi mě nepochválila, nikdy jsi mě neobejmula…“ hlas se mi třásl.

„To jsou hlouposti,“ zavrčela.

„Není to hloupost! Bolí mě to celý život!“ vykřikla jsem.

Najednou se otočila a podívala se na mě takovým pohledem, jaký jsem u ní ještě neviděla – smutným a zlomeným.

„Já… já to neumím,“ zašeptala.

Stála jsem tam jako opařená. Čekala jsem omluvu, aspoň jedno slovo lítosti. Ale nic dalšího už neřekla.

Od té doby mezi námi viselo ticho jako těžký závoj. Dělala jsem pro ni všechno dál, ale uvnitř mě něco umíralo. Každý den jsem si říkala: Proč mám pomáhat někomu, kdo mi nikdy nedal lásku? Proč mám být lepší dcerou, než ona byla matkou?

Jednoho dne přišla na návštěvu teta Jana. Seděly jsme u kávy a ona najednou řekla: „Víš, Lucko, tvoje máma to měla těžké. Babička byla ještě horší než ona…“

„Ale proč to musí pokračovat dál?“ vyhrkla jsem.

Teta pokrčila rameny: „Někdy lidé neumí dávat to, co sami nikdy nedostali.“

Večer jsem seděla u mámy na posteli a dívala se na ni. Byla slabá, křehká… Ale pořád ve mně byla ta malá holka, která čeká na objetí.

„Mami…“ začala jsem znovu.

„Co je?“

„Chtěla bych slyšet aspoň jednou… že tě mrzí, jak ses ke mně chovala.“

Mlčela dlouho. Pak jen tiše řekla: „Já nevím jak.“

Odešla jsem do kuchyně a rozplakala se. V tu chvíli mi došlo, že toho slova – promiň – se možná nikdy nedočkám.

Ale co teď? Mám jí dál pomáhat? Mám být ta lepší? Nebo mám právo být naštvaná a odejít?

Možná mi poradíte vy ostatní… Dá se odpustit někomu, kdo nikdy nepřiznal chybu? Nebo je lepší chránit svoje vlastní srdce?