Sedm neprospaných nocí: Jak se můj manžel stal cizincem

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ šeptám do tmy, zatímco se Lenka v postýlce neklidně převaluje. Je půl třetí ráno, sedmá noc bez spánku. Všude ticho, jen v hlavě mi hučí otázky. Petr je pryč. Už týden. Nezvedá telefon, neodpovídá na zprávy. Jen krátká SMS před sedmi dny: „Potřebuju čas. Jsem u rodičů.“

Sedím v kuchyni, ruce se mi třesou nad hrnkem studeného čaje. Všude kolem mě jsou jeho věci – bunda přehozená přes židli, jeho oblíbený hrnek s nápisem „Nejlepší táta“, který jsem mu dala k Vánocům. Všechno je tu, jen on ne.

Maminka mi včera po telefonu řekla: „Kláro, chlapi to mají někdy těžší než my. Možná je jen unavený z práce a potřebuje si odpočinout.“ Ale já vím, že to není pravda. Petr nikdy neutíkal. Ani když jsme před dvěma lety přišli o miminko, ani když mu v práci snížili plat. Vždycky jsme všechno řešili spolu. Teď je ale ticho. A to ticho mě dusí.

Lenka ráno vstává dřív než obvykle. „Kde je táta?“ ptá se a já cítím, jak se mi stahuje hrdlo. „Je u babičky a dědy,“ odpovídám a snažím se usmát. Ale ona pozná, že něco není v pořádku. Děti vždycky poznají.

V práci jsem jako tělo bez duše. Kolega Honza se mě ptá, jestli jsem v pořádku. „Jen špatně spím,“ zalžu a rychle odbíhám na záchod, kde se rozbrečím do papírového kapesníku. Nikdy jsem si nemyslela, že budu ta žena, která brečí na záchodě v práci.

Večer volám Petrovi znovu. Počtvrté dneska. Zase nic. Zoufalství mě nutí napsat mu dlouhou zprávu: „Petře, prosím tě, ozvi se aspoň kvůli Lence. Nechci tě tlačit, ale potřebuju vědět, co se děje.“ Odpověď nepřichází.

Další noc. Lenka má horečku a pláče ze spaní. Sedím u její postýlky a hladím ji po vlasech. „Neboj se, všechno bude dobré,“ šeptám jí i sobě zároveň. Ale nevěřím tomu ani já.

Ráno mi volá tchyně. „Klárko, Petr je tu pořád zavřený v pokoji. Moc nemluví. Říká jen, že potřebuje klid.“ Snažím se zjistit víc, ale ona mě přeruší: „Dej mu čas.“

Čas? Kolik času potřebuje člověk, aby si uvědomil, že má doma rodinu? Že má dceru, která ho každý večer hledá očima?

Začínám přemýšlet, kde se stala chyba. Byla jsem moc náročná? Mluvila jsem s ním dost? Nebo jsem ho dusila svými obavami? Vzpomínám na poslední hádku – kvůli penězům a jeho přesčasům v práci. Křičela jsem na něj: „Nikdy nejsi doma! Lenka tě skoro nezná!“ On jen mlčel a pak odešel do ložnice.

Moje maminka přijíždí na víkend a snaží se mi pomoci s Lenkou i domácností. Večer spolu sedíme u stolu a ona říká: „Kláro, někdy si lidé musí projít krizí, aby zjistili, co je pro ně důležité.“

Ale co když už je pozdě? Co když už Petr nechce být součástí našeho života?

V neděli večer konečně přijde zpráva: „Zítra přijdu domů pro pár věcí.“ Srdce mi buší až v krku. Co to znamená? Vrací se? Nebo si jen balí kufr?

Celou noc nespím a přemýšlím, co mu řeknu. Ráno slyším klíč v zámku. Lenka běží ke dveřím: „Tati!“ Petr ji vezme do náruče a poprvé za týden se usměje.

Stojím opodál a čekám na vysvětlení. On mě obejde a začne si balit oblečení do tašky.

„Petře… co se děje?“ ptám se tiše.

Chvíli mlčí a pak řekne: „Nevím, jestli to ještě zvládnu. Jsem unavený ze všeho – z práce, z hádek, z pocitu, že nikdy nejsem dost dobrý.“

„Ale my tě potřebujeme,“ šeptám.

„Já vím… Ale já teď nevím, jestli dokážu být tím tátou a manželem, kterého si zasloužíte.“

Lenka ho objímá kolem krku a já cítím slzy na tvářích.

Petr odchází s taškou přes rameno a já stojím ve dveřích s pocitem prázdnoty.

Sedm nocí bez spánku a stejně nevím víc než na začátku.

Možná jsme oba udělali chyby. Možná jsme si přestali rozumět dřív, než jsme si to přiznali.

Ale jak dlouho má člověk čekat? A kdy poznáme, že už není cesty zpět?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za rodinu i tehdy, když druhý už nechce?