Stíny minulosti v naší sklepě: Co jsem nikdy neměla najít

„Proč jsi taková bledá, Jano? Něco se stalo?“ ozvalo se za mnou, když jsem stála v kuchyni a zírala do prázdna. Petr, můj muž, právě přišel z práce a já jsem nebyla schopná mu odpovědět. V hlavě mi pořád dokola běžely věty, které jsem před hodinou četla v jeho starém deníku.

Začalo to úplně nevinně. V sobotu dopoledne jsem se rozhodla uklidit sklep. Bylo to jedno z těch jarních rán, kdy slunce svítí do oken a člověk má pocit, že zvládne cokoliv. Ve sklepě jsme měli krabice s knihami, vánočními ozdobami a starými věcmi po rodičích. Miluju ten pocit, když člověk najde zapomenutou fotku nebo dětskou hračku. Ale tentokrát jsem našla něco, co bych radši nikdy neviděla.

Na dně jedné krabice, pod hromadou starých časopisů a pohlednic, ležel malý černý deník. Opatrně jsem ho otevřela a okamžitě poznala Petrův rukopis. Nejdřív jsem si říkala, že to bude nějaký zápisník z mládí, možná básničky nebo vzpomínky na první lásky. Ale už po prvních řádcích mi bylo jasné, že tohle je něco jiného.

„Dneska jsem zase lhal Janě. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Každý den je to těžší. Kdyby věděla pravdu, nenáviděla by mě.“

Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že ho slyší celý dům. Četla jsem dál a s každou stránkou se mi svíral žaludek. Petr v deníku popisoval něco, o čem jsem neměla ani tušení. Před deseti lety měl krátký románek s mou nejlepší kamarádkou Lenkou. Bylo to v době, kdy jsme procházeli krizí a já byla několik týdnů u rodičů na Moravě. On zůstal v Praze a… zbytek si domyslíte.

„Lenka mě přitahuje už dlouho. Vím, že je to špatné, ale když je Jana pryč, cítím se sám. Dneska jsme spolu byli v kině a pak… Bože, co jsem to udělal?“

Zavřela jsem deník a rozbrečela se tam mezi krabicemi a pavučinami. Všechno mi najednou dávalo smysl – proč se Lenka začala vyhýbat našim společným setkáním, proč byla najednou tak odtažitá. A Petr? Ten se vždycky tvářil jako dokonalý manžel.

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Když Petr přišel domů, nemohla jsem mu pohlédnout do očí. „Jano? Co je ti?“ zeptal se znovu a já jen zavrtěla hlavou.

„Nic… jenom jsem unavená,“ zalhala jsem poprvé v životě já jemu.

Večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty společné roky – dovolené v Krkonoších, Vánoce u jeho rodičů v Plzni, narození naší dcery Klárky. Všechno to bylo najednou rozbité na tisíc kousků.

Druhý den ráno jsem šla za Lenkou. Otevřela mi ve dveřích svého bytu na Vinohradech a když mě uviděla, zbledla jako stěna.

„Musíme si promluvit,“ řekla jsem tiše.

Seděly jsme naproti sobě u jejího kuchyňského stolu a já položila deník před ni.

„Víš o tom?“ zašeptala.

Jen jsem přikývla.

„Jano… bylo to jen jednou. Byli jsme oba zoufalí… Petr tě miluje, nikdy by tě neopustil,“ začala brečet.

Chtěla jsem na ni křičet, ale místo toho jsem jen seděla a dívala se na ni. „Proč jsi mi to nikdy neřekla? Byly jsme nejlepší kamarádky!“

Lenka jen krčila rameny a utírala si slzy. „Bála jsem se, že tě ztratím úplně.“

Odešla jsem od ní s ještě větším zmatkem v hlavě než předtím. Doma mě čekal Petr s večeří na stole a úsměvem na tváři. Kdyby jen tušil…

Celý týden jsem přemýšlela, co mám dělat. Mám mu říct, že vím pravdu? Mám odejít? Nebo mám předstírat, že se nic nestalo?

Jednoho večera jsme seděli u televize a Petr mě objal kolem ramen.

„Jano, mám tě rád,“ zašeptal.

A já jen tiše plakala do polštáře.

Teď tu sedím a píšu tenhle příběh pro vás všechny – možná proto, abych si ulevila, možná proto, že nevím kudy dál.

Má smysl odpustit takovou zradu? Dá se vůbec ještě věřit člověku, který vám tolik let lhal? Co byste udělali vy na mém místě?