„Už žádný salát! Chci řízek, nebo končím!“ – Příběh o jídle, lásce a odvaze být sám sebou

„Ondro, už zase jsi si dal k obědu řízek?“ Klářin hlas zněl ostřeji než nůž na krájení mrkve. Stál jsem v předsíni, ještě s drobky strouhanky na svetru, a přemýšlel, jestli má cenu zapírat. „Ne, to byl… ehm… kolega z práce měl narozeniny, tak přinesl chlebíčky,“ zalhal jsem. Klára si mě změřila pohledem, který by rozsekal i nejtvrdší hovězí. „Ondro, já to myslím dobře. Víš, kolik je v mase cholesterolu? A ty tvoje rodinné geny…“

V tu chvíli jsem měl chuť zakřičet: „Dost! Už žádný salát! Chci řízek, nebo končím!“ Ale místo toho jsem jen mlčky sundal boty a šel do kuchyně, kde mě čekala miska s pohankou a pečenou červenou řepou. V hlavě mi běžela vzpomínka na dnešní oběd v hospodě U Tří lvů – smažený sýr, hranolky, tatarka. Kolegové se smáli, když jsem si objednával druhou porci. „Ondro, ty jsi blázen! Klára tě zabije!“ smál se Petr. Já se jen usmál a v duchu si slíbil, že tohle tajemství si odnesu do hrobu.

Naše domácnost se za poslední půlrok změnila v laboratoř zdravé výživy. Klára nakupovala chia semínka, spirulinu a avokádo ve velkém. Lednice byla plná zelených věcí, které jsem neuměl ani pojmenovat. Jednou jsem omylem snědl její „superfood smoothie“ a ještě týden mě bolelo břicho. Ale Klára byla šťastná – a já chtěl být šťastný s ní.

Jenže čím víc jsem se snažil přizpůsobit, tím víc jsem ztrácel sám sebe. V práci jsem začal tajně chodit na obědy s kolegy do bufetu naproti. Tam voněla svíčková, guláš i smažené žampiony. Bylo to naše malé spiklenectví. „Ondro, dneska máme kachnu!“ šeptal mi Milan do ucha jako by šlo o státní tajemství. Já se těšil na každé sousto – a zároveň mě hryzalo svědomí.

Jednoho večera jsme byli pozvaní k mým rodičům na nedělní oběd. Máma vařila svíčkovou podle rodinného receptu. Klára si přinesla vlastní krabičku s quinoou a dušenou zeleninou. Táta se na ni díval jako na zjevení. „Klárko, nechceš ochutnat? Je to domácí!“ nabízel jí talíř s knedlíky. Klára se usmála: „Děkuju, ale já maso nejím.“ V tu chvíli bylo u stolu ticho jako v kostele.

Po obědě mě táta odchytil na chodbě: „Ondro, chlape, co to s tebou je? Vždyť jsi vždycky miloval maso! Nechceš si dát aspoň klobásu?“ Cítil jsem se jako zrádce vlastního rodu. „Tati, já… je to složité,“ zamumlal jsem.

Doma jsme se s Klárou pohádali. „Proč mi nikdy neřekneš pravdu? Proč mi lžeš o tom, co jíš?“ vyčetla mi. „Protože mám pocit, že mě neposloucháš! Že ti na mých chutích nezáleží!“ vybuchl jsem poprvé po měsících mlčení.

Klára se rozplakala: „Já jen nechci, abys byl nemocný jako můj táta! Víš, jak trpěl kvůli infarktu…“ Najednou jsem pochopil – za její posedlostí zdravím byla strach o mě. Ale já měl zase strach ztratit sám sebe.

Následující týdny byly plné napětí. Každý nákup byl malý boj – já chtěl šunku, ona tofu. Každý večer jsme jedli odděleně: já v kuchyni párek v rohlíku, ona v obýváku salát z rukoly. Přestali jsme spolu mluvit o jídle úplně.

Jednoho dne přišel zlom. V práci mi šéf oznámil povýšení – měl jsem vést tým a organizovat firemní večeři pro celý kolektiv. Rozhodl jsem se uspořádat ji v tradiční české hospodě. Když jsem to doma oznámil Kláře, jen mlčky přikývla.

Večer D nastal. Kolegové si objednávali pečené koleno, guláš i smažený hermelín. Já seděl vedle Kláry a díval se na ni s obavami. Ona si objednala zeleninový salát a vodu bez bublin. Když donesli mou porci svíčkové, podívala se mi do očí: „Ondro, já tě nechci měnit. Jen chci, abys byl zdravý a šťastný.“

Vzali jsme se za ruce a poprvé po dlouhé době jsme spolu jedli – každý to své. Najednou mi došlo, že láska není o tom vzdát se sebe sama kvůli druhému, ale najít rovnováhu mezi tím, co máme rádi a co potřebujeme.

Dnes už doma vaříme každý podle svého gusta – někdy si dáme společně zeleninovou polévku, jindy já řízek a Klára tofu steak. A víte co? Funguje to líp než všechny diety světa.

Někdy si ale říkám: Proč je tak těžké být upřímný k těm nejbližším? A kolik kompromisů je vlastně zdravých ve vztahu? Co myslíte vy?