Všechno pro syna: Příběh matky, která dala vše a zůstala sama

„Mami, já už nemám čas. Musím na schůzku s investory, zavolám ti později.“ Jeho hlas byl odměřený, skoro cizí. Položila jsem mobil na stůl, ruce se mi třásly. V kuchyni voněla káva, ale já necítila vůbec nic. Jen prázdno.

Jmenuji se Marie Novotná a celý život jsem pracovala v pražském skladu. Nejdřív v textilním, pak u balení potravin. Každý den jsem vstávala ve čtyři ráno, abych stihla první autobus. V zimě mi mrzly ruce, v létě jsem se potila pod těžkými krabicemi. Ale nikdy jsem si nestěžovala. Měla jsem jediný cíl: aby můj syn Tomáš měl lepší život než já.

Když byl malý, sedával u kuchyňského stolu a učil se na přijímačky na gympl. Já mu vařila čaj a tiše doufala, že jednou bude někdo. Že nebude muset dřít jako já. „Mami, já to zvládnu,“ říkal mi vždycky s tím svým klukovským úsměvem.

A opravdu – Tomáš byl chytrý, šikovný, dostal se na vysokou školu. Já šetřila každou korunu, abych mu mohla platit koleje a knihy. Když přišel s nápadem na vlastní firmu, prodala jsem staré šperky po mamince a vybrala celoživotní úspory. „Mami, slibuju, že ti to vrátím. Až to rozjedu, budeš se mít jako královna!“

Byla jsem na něj pyšná. První roky byly těžké – Tomáš pracoval dnem i nocí, já mu nosila jídlo do kanceláře a prala košile. Pak přišel zlom: jeho firma začala růst, měl zaměstnance, kancelář v centru Prahy. Najednou měl nové přátele, drahé auto a já… já zůstala v paneláku na sídlišti.

Začal volat méně. „Mami, mám moc práce.“ „Mami, teď nemůžu.“ Když jsem ho poprosila o pomoc s opravou pračky, poslal mi kontakt na nějakého opraváře. Když jsem měla narozeniny, přišla mi SMS: „Všechno nejlepší, mami.“

Jednou jsem ho potkala náhodou v kavárně na Vinohradech. Seděl tam s nějakou ženou v drahém kostýmku. „Tomáši!“ zavolala jsem radostně. Otočil se, ale v očích měl rozpaky. „Ahoj… mami.“ Žena se na mě podívala odměřeně a Tomáš rychle zamumlal: „Promiň, máme pracovní schůzku.“

Domů jsem šla pěšky přes půl Prahy a v hlavě mi zněla jeho slova: „Promiň, máme pracovní schůzku.“ V ten večer jsem poprvé brečela do polštáře jako malá holka.

Roky plynuly. Práce mě bolela čím dál víc – záda už nevydržela těžké balíky, ruce byly rozpraskané do krve. Jednoho dne mě vedoucí zavolal do kanceláře: „Marie, omlouvám se, ale musíme propouštět…“

Zůstala jsem bez práce i bez peněz. Tomášovi jsem nevolala – nechtěla jsem být přítěží. Žila jsem z podpory a prodávala věci po bytě. Sousedi si šeptali: „Chudák Marie…“

Jednoho dne mi přišel dopis od exekutora – Tomášova firma zkrachovala a on ručil mým bytem! Všechno bylo pryč – úspory i domov.

Seděla jsem na lavičce před domem s igelitkou věcí a nevěděla co dál. Najednou vedle mě usedla paní Alena ze čtvrtého patra: „Marie, pojď ke mně na kafe.“ Poprvé za dlouhou dobu mi někdo nabídl pomoc.

U Aleny jsem bydlela pár měsíců – pomáhala jsem jí s nákupy a ona mi byla oporou. Jednou večer mi řekla: „Víš, Marie, nejsi jediná matka, kterou dítě zklamalo. Ale život jde dál.“

Začala jsem chodit uklízet do domova důchodců. Práce byla těžká, ale lidé tam byli vděční za každé milé slovo. Postupně jsem si našla nové přátele – paní Jarmilu, která mi pletla ponožky, pana Karla s jeho vtipy.

Jednoho dne se u dveří objevil Tomáš – hubený, unavený, s očima plnýma slz. „Mami… promiň… všechno jsem ztratil.“

Dlouho jsme mlčeli. Pak jsem ho objala – ne proto, že bych zapomněla na všechno zlé, ale protože byl pořád můj syn.

Dnes žiju skromně v malém bytě od města a Tomáš si hledá práci jako obyčejný zaměstnanec. Občas přijde na návštěvu a přinese mi kytku nebo koláč z pekárny.

Někdy si říkám: Stálo to všechno za to? Může matka někdy přestat milovat své dítě? Co byste udělali vy na mém místě?