Vyměnila jsem byt za menší, abych pomohla dětem. Teď na mě nemají čas ani přijít na kávu.
„Mami, to je přece tvoje rozhodnutí. My jsme tě o nic neprosili,“ řekla mi dcera Lucie do telefonu, když jsem jí po několikáté připomněla, že už je to měsíc, co mě nikdo z rodiny nenavštívil. Seděla jsem v malém obýváku svého nového bytu na sídlišti v Modřanech a dívala se na šedivou oblohu za oknem. V hlavě mi hučela její slova. Moje rozhodnutí. Ale pro koho jsem to vlastně udělala?
Je mi šestašedesát let a celý život jsem věřila, že rodina je základ všeho. S manželem Karlem jsme vychovali dvě děti – Lucii a Tomáše. V našem starém bytě na Letné bylo vždycky živo. Vzpomínám si na nedělní obědy, kdy se u stolu smály děti i jejich kamarádi, na Vánoce, kdy jsme všichni zpívali koledy a já pekla vanilkové rohlíčky podle receptu po babičce. Po Karlově smrti před pěti lety se všechno změnilo. Najednou byl byt příliš velký, příliš tichý.
Děti měly své rodiny, své starosti. Lucie s manželem a dvěma dětmi bydlela v pronajatém bytě na Chodově, Tomáš s přítelkyní v garsonce v Holešovicích. Oba si stěžovali na peníze, na hypotéky, na drahé nájmy. A tak jsem začala přemýšlet – co kdybych prodala náš byt? Peníze bych rozdělila mezi děti, sama bych si našla něco menšího. Vždyť už toho tolik nepotřebuji.
Když jsem jim to oznámila, byli překvapení, skoro až zaskočení. „Mami, to přece nemusíš,“ říkal Tomáš. „Ale vždyť je to tvůj domov,“ namítala Lucie. Jenže já už měla rozhodnuto. Chtěla jsem jim pomoct, chtěla jsem být užitečná. Chtěla jsem cítit, že mám v jejich životech místo.
Byt se prodal rychle. Peníze jsem rozdělila spravedlivě – polovina Lucii, polovina Tomášovi. Koupila jsem si malý dvoupokojový byt v paneláku. První týdny byly zvláštní – všechno nové, cizí sousedé, žádné vzpomínky na zdech. Ale říkala jsem si: „To nevadí, hlavně že děti budou mít lehčí život.“
Jenže čas plynul a místo vděčnosti přišlo ticho. Lucie mi volala čím dál méně, Tomáš se ozval jen když potřeboval poradit s receptem nebo vyzvednout balík na poště. Vnoučata jsem neviděla celé týdny. Když jsem navrhla společný oběd u mě doma, Lucie se vymluvila na kroužky dětí a Tomáš na práci.
Jednoho večera jsem seděla u stolu a dívala se na starou fotku – celá rodina pohromadě u vánočního stromku. Slzy mi tekly po tváři a já si poprvé připustila hořkou pravdu: Moje oběť nikoho nezajímá.
Začala jsem být protivná sama sobě. Každý den jsem čekala na telefonát, na zprávu, na návštěvu. Když někdo zazvonil u dveří, srdce mi poskočilo radostí – většinou to byl ale jen soused s letákem nebo pošťák s důchodem.
Jednou večer mi zavolala sousedka paní Novotná z vedlejšího bytu: „Paní Jano, nechcete přijít na čaj? Dneska je mi nějak smutno.“ Šla jsem k ní a povídaly jsme si dlouho do noci o dětech, o životě, o tom, jak rychle všechno utíká. Zjistila jsem, že nejsem sama – i ona má děti daleko a vnuky vidí jen o Vánocích.
Začala jsem chodit do místního klubu seniorů. Tam jsem poznala další ženy jako já – paní Alenu, která prodala chalupu kvůli synovi; paní Marii, která se vzdala práce kvůli vnoučatům; pana Karla, kterého děti navštěvují jen když potřebují peníze. Všichni jsme měli společné jedno: pocit zbytečnosti.
Jednoho dne jsem se rozhodla napsat Lucii dopis:
„Milá Lucie,
vím, že máš hodně práce a děti tě potřebují. Ale i já bych tě ráda občas viděla. Když jsem prodala náš byt, udělala jsem to proto, abych vám pomohla a abychom byli blíž jeden druhému. Teď mám pocit, že jsme si nikdy nebyli dál…“
Odpověď přišla až za týden:
„Mami,
moc si vážím toho, co jsi pro nás udělala. Ale nemůžeš čekat, že ti to budeme pořád oplácet návštěvami nebo vděčností. Máme svoje životy…“
Zamrazilo mě to. Opravdu je to tak? Máme každý svůj život a já už do něj nepatřím?
Od té doby se snažím žít jinak. Chodím do klubu seniorů, jezdím na výlety s paní Novotnou a občas si zajdu do divadla sama. Ale pokaždé když přijdu domů do prázdného bytu, ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu? Měla jsem právo čekat za svou oběť lásku a pozornost? Nebo je tohle prostě cena za mateřskou lásku?
Co myslíte vy? Má rodič právo čekat od svých dětí vděčnost? Nebo bychom měli přijmout samotu jako přirozenou součást stáří?