Zamčená vrata: Příběh matky na prahu synova života

„Otevři, prosím tě, Honzo…“ šeptala jsem do ticha chodby, zatímco déšť bubnoval do oken paneláku na Jižním Městě. V rukou jsem svírala talíř ještě teplých jablečných koláčů, které jsem pekla celou noc. Voněly po skořici a domově – přesně tak, jak to měl Honza vždycky rád. Ale za těmi dveřmi bylo jen ticho. Ani šramot, ani kroky. Jen vzdálený zvuk televize a mé srdce, které bilo až v krku.

„Honzo, vím, že mě slyšíš. Prosím…“ hlas se mi zlomil. Sousedka z vedlejšího bytu se mihla na chodbě a rychle zmizela za svými dveřmi. Všichni tu věděli, že jsme s Honzou už roky nemluvili. Všichni věděli, že jsem kdysi udělala chybu, kterou mi on nikdy neodpustil.

Bylo mu třicet pět a já jsem ho naposledy objala před pěti lety na pohřbu jeho otce. Tehdy jsme se pohádali tak, že slova bolela víc než smrt sama. „Nikdy jsi mi nebyla oporou! Vždycky jsi myslela jen na sebe!“ křičel na mě tehdy Honza, zatímco já se snažila vysvětlit, proč jsem musela odejít od jeho otce. „Nevíš, co bylo doma! Nikdy jsi se nezeptal!“ brečela jsem tehdy, ale on už mě neposlouchal.

Od té doby jsem žila sama v malém bytě na druhém konci Prahy. Každý den jsem čekala na zprávu, telefonát, cokoliv. Ale Honza byl tvrdohlavý po svém otci. A já? Já byla jen matka, která to všechno pokazila.

Ten den jsem se rozhodla, že to zkusím znovu. Upekla jsem jeho oblíbené koláče a vydala se přes půl města. Cestou v tramvaji jsem si představovala, jak otevře dveře, usměje se a řekne: „Mami, pojď dál.“ Ale realita byla jiná.

Stála jsem tam snad půl hodiny. Nakonec jsem položila talíř na rohožku a odešla. Cestou domů jsem brečela jako malá holka. Lidé v tramvaji se dívali jinam.

Doma mě čekala prázdná kuchyň a ticho, které řezalo do duše. Sedla jsem si ke stolu a vzpomínala na Honzu jako malého kluka – jak jsme spolu chodili krmit labutě na Hostivařskou přehradu, jak mi nosil obrázky ze školky. Kde se to všechno pokazilo? Byla jsem opravdu tak špatná matka?

Dny plynuly a já žila jen vzpomínkami. Občas mi zavolala dcera Petra – Honzova mladší sestra – ale i ona byla rozpolcená mezi mnou a bratrem. „Mami, on potřebuje čas,“ říkala mi do telefonu. „Ale co když už žádný čas nemáme?“ odpovídala jsem jí zoufale.

Jednou večer mi Petra zavolala s pláčem: „Honza měl autonehodu… Je v nemocnici.“ Svět se mi zhroutil pod rukama. Běžela jsem do Motola jako o život. Seděla jsem hodiny na chodbě před JIPkou, modlila se a slibovala Bohu všechno možné, jen aby přežil.

Když mě konečně pustili dovnitř, ležel tam bledý, napojený na přístroje. Vzala jsem ho za ruku a šeptala: „Promiň mi všechno… Prosím tě…“ Nevím, jestli mě slyšel.

Další dny byly jako zlý sen. Lékaři říkali, že to bude dlouhé a nejisté. Petra seděla u jeho postele a já jí držela za ruku. Poprvé po letech jsme byly zase rodina – i když rozbitá a bolavá.

Jednou večer se Honza probral. Otevřel oči a podíval se na mě. „Mami… proč jsi tady?“ zeptal se tiše.

„Protože tě mám ráda… Protože jsi můj syn…“ odpověděla jsem a slzy mi tekly po tváři.

Dlouho mlčel. Pak odvrátil pohled k oknu: „Nevím, jestli ti umím odpustit.“

„To nevadí,“ zašeptala jsem. „Já tu budu čekat… jak dlouho budeš potřebovat.“

Po týdnech v nemocnici ho pustili domů. Petra mu pomáhala s nákupem a já pekla další koláče – tentokrát je přijímal mlčky, ale už nezamykal dveře.

Jednou večer jsme seděli u něj v kuchyni. Honza upřeně hleděl do hrnku s čajem: „Víš… někdy mám pocit, že jsme oba prohráli.“

„Možná ano,“ odpověděla jsem tiše. „Ale pořád jsme tady.“

Nevím, jestli nám někdy odpustí úplně. Ale aspoň už nejsou mezi námi zamčená vrata.

Někdy si říkám: Kolik matek v Česku čeká za zamčenými dveřmi svých dětí? A kolik dětí nikdy neslyší omluvu, kterou potřebují? Co byste udělali vy na mém místě?