„Muž se stříbrnými vlasy nemohl odtrhnout oči od ní“
Předchozí noc byla pro Annu neklidná. Převalovala se a nemohla najít pohodlnou polohu, a dusné horko to jen zhoršovalo. Když přišlo ráno, měla pocit, že vůbec nespala. Vytáhla se z postele, oblékla se a rozhodla se jít na procházku, aby si pročistila hlavu.
Město bylo jako obvykle rušné, lidé spěchali na svá místa. Anna si našla místo na lavičce ve Stromovce, doufajíc, že najde trochu klidu ve stínu stromů. Zavřela na chvíli oči, snažila se uspořádat myšlenky a setřást únavu, která se na ni lepila jako druhá kůže.
Když otevřela oči, všimla si muže sedícího na lavičce naproti ní. Měl stříbrné vlasy a intenzivní pohled, který se zdál být upřený na ni. Nejprve si myslela, že je to jen náhoda, ale jak minuty ubíhaly, bylo jasné, že ji sleduje.
Cítila se nepříjemně a vytáhla z kabelky malé zrcátko, aby zkontrolovala svůj vzhled. Možná měla něco na obličeji nebo její vlasy byly rozcuchané. Ale všechno vypadalo normálně. Zrcátko vrátila zpět do kabelky a snažila se muže ignorovat.
Park byl plný lidí, kteří přicházeli a odcházeli, ale muž se stříbrnými vlasy zůstal. Anna nemohla setřást pocit, že je sledována. Znovu na něj pohlédla s nadějí, že se podívá jinam, ale jeho oči byly stále upřené na ni.
O pár minut později se uvolnilo místo na lavičce vedle Anny. K jejímu zděšení muž okamžitě vstal a posadil se vedle ní. Srdce jí bušilo a v žaludku cítila uzel. Nevěděla, co dělat nebo říct.
„Dobrý den,“ řekl hlubokým hlasem, který jí poslal mrazení po zádech.
„Dobrý den,“ odpověděla a snažila se udržet hlas klidný.
„Vypadáte unaveně,“ poznamenal.
„V noci jsem špatně spala,“ přiznala s nadějí, že tím konverzace skončí.
„Ani já jsem nespal dobře,“ řekl s podivným úsměvem. „Je těžké spát, když myslíte na někoho.“
Annina neklid rostl. Chtěla vstát a odejít, ale nohy jí připadaly jako z olova. Přinutila se zůstat klidná a zdvořilá.
„Známe se?“ zeptala se s nadějí, že pochopí, proč je na ni tak fixovaný.
„Ne,“ řekl prostě. „Ale mám pocit, že vás znám.“
Jeho slova jí poslala mrazení po zádech. Rozhlédla se kolem sebe s nadějí, že uvidí někoho známého nebo cestu k útěku, ale park jako by se kolem ní uzavíral.
„Měla bych jít,“ řekla a náhle vstala.
Muž také vstal a zablokoval jí cestu. „Neodcházejte,“ řekl tiše. „Chci si jen povídat.“
Annino srdce bušilo v hrudi. Udělala krok zpět, ale on se přiblížil.
„Prosím,“ řekla třesoucím se hlasem. „Nechte mě jít.“
Mužův výraz se změnil a na chvíli vypadal téměř smutně. Ale pak jeho oči ztvrdly a natáhl ruku, aby ji chytil za paži.
Anniny instinkty zafungovaly a vytrhla svou paži pryč, utíkajíc co nejrychleji mohla. Neohlédla se, dokud nebyla z parku venku a na rušné ulici. Její dech byl trhaný a po tvářích jí stékaly slzy.
Muža se stříbrnými vlasy už nikdy neviděla, ale vzpomínka na jeho pohled ji pronásledovala týdny. Nemohla setřást pocit, že je sledována, i v bezpečí svého domova.
Bezesné noci pokračovaly a horko se zdálo být stále více dusivé s každým dalším dnem. Annin život se stal sérií neklidných nocí a úzkostných dnů, vždy se ohlížející přes rameno, vždy přemýšlející, jestli je stále tam venku a sleduje ji.