Den poté: Pravda za rodinným napětím mé sestřenice

„To už snad není možný, Lucie! Šestý dítě? Kde na to máme brát?“ Petrův hlas se rozléhal malým bytem v paneláku na sídlišti v Ostravě. Seděla jsem u nich v kuchyni, ruce jsem svírala kolem hrnku s čajem a snažila se být neviditelná. Ale tohle se nedalo přeslechnout. Lucie, moje sestřenice, stála u okna, ruce položené na břiše, a dívala se ven na šedivý dvůr.

„Petře, já vím, že je to těžký… Ale já prostě cítím, že to tak má být,“ zašeptala. Její hlas byl plný slz, ale zároveň tvrdohlavý. Věděla jsem, že Lucie vždycky toužila po velké rodině. Jenže realita byla jiná – Petr pracoval ve fabrice na tři směny, Lucie byla doma s dětmi a peníze sotva stačily na nájem a jídlo.

Vzpomněla jsem si na naše dětství. Jak jsme si hrály na zahradě u babičky v Havířově, jak jsme snily o tom, že budeme mít jednou krásné domy a šťastné rodiny. Nikdy by mě nenapadlo, že Lucie skončí v takovém začarovaném kruhu.

„A co děti? Myslíš, že jim tímhle životem prospíváme? Už teď nemáme dost pro všechny!“ Petr bouchl pěstí do stolu. Malý Honzík, jejich nejmladší, se rozplakal v pokoji vedle. Lucie se kousla do rtu a šla ho utišit.

Zůstala jsem s Petrem sama. „Terezo, já už fakt nevím. Já ji mám rád, ale tohle… Já už nemůžu,“ řekl tiše a sklonil hlavu do dlaní. Viděla jsem v jeho očích zoufalství i vztek.

„Petře, zkus si s ní promluvit v klidu. Třeba najdete nějaké řešení,“ navrhla jsem opatrně. Ale věděla jsem, že to není tak jednoduché. Všichni v rodině jsme o tom věděli – Lucie byla tvrdohlavá a Petr zase uzavřený do sebe.

Ten večer jsem nemohla usnout. Přemítala jsem nad tím, proč Lucie pořád chce další děti, když už teď je situace tak napjatá. Vzpomněla jsem si na rozhovor s její maminkou – mojí tetou Janou – která mi jednou řekla: „Lucinka byla vždycky ta, co chtěla zachraňovat svět. Možná si myslí, že když bude mít hodně dětí, bude šťastná.“

Další den jsem šla za Lucií sama. Seděla na gauči, kolem ní pobíhaly děti a ona vypadala unaveněji než kdy dřív. „Luci… proč vlastně chceš další dítě? Nebojíš se, že už to nezvládnete?“ zeptala jsem se opatrně.

Lucie se na mě podívala s očima plnýma slz. „Já nevím… Když jsem těhotná, cítím se potřebná. Jako bych měla nějaký smysl. Když jsou děti malé, mám pocit, že mě někdo opravdu potřebuje.“

Bylo mi jí líto. Ale zároveň jsem cítila vztek – na ni i na Petra. Proč si spolu neumí sednout a říct si pravdu do očí? Proč musí trpět hlavně děti?

O pár dní později přišla další rána – Petr přišel o práci. Fabrika zavřela jednu linku a on byl mezi prvními propuštěnými. Lucie mi volala v slzách: „Terezo, co budeme dělat? Já už fakt nevím…“

Sjeli jsme se celá rodina – teta Jana, strejda Milan i já – abychom pomohli s hlídáním dětí a hledáním nové práce pro Petra. Ale napětí mezi Lucií a Petrem bylo cítit ve vzduchu jako bouřka před deštěm.

Jednou večer jsem zaslechla jejich hádku přes dveře: „Já už nechci další dítě! Já už nemůžu! Ty mě vůbec neposloucháš!“ křičel Petr.

„A co mám dělat? Mám jít na potrat? To po mně chceš?“ odpověděla Lucie zlomeně.

Bylo mi z toho úzko. Věděla jsem, že tohle není jen o penězích nebo dětech – je to o tom, že si navzájem nerozumí a neumí spolu mluvit.

Začala jsem přemýšlet nad tím, kolik rodin kolem nás žije podobně – ve strachu z budoucnosti, v napětí a bezmoci. Kolik žen cítí tlak být dokonalou matkou a kolik mužů se bojí přiznat slabost?

Nakonec Lucie porodila zdravou holčičku – Aničku. Petr si našel novou práci jako řidič autobusu, ale domů chodil unavený a často podrážděný. Doma bylo pořád dusno.

Jednou večer jsme seděly s Lucií u čaje a ona mi řekla: „Terezo… myslíš, že jsme udělali chybu? Že jsme měli zůstat u menší rodiny?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Jen jsem ji objala a obě jsme plakaly.

Teď často přemýšlím: Je lepší mít velkou rodinu za každou cenu? Nebo je důležitější klid a pohoda doma? Co byste udělali vy na mém místě?