Dopis, který změnil všechno: Tajemství po třiceti pěti letech manželství

„Proč jsi mi to nikdy neřekl, Kriste?“ šeptala jsem do ticha našeho bytu, kde ještě voněla jeho kolínská a kde na věšáku visela jeho oblíbená bunda. Bylo to pár dní po pohřbu, kdy jsem se konečně odhodlala začít uklízet jeho věci. Všechno mě bolelo – každá ponožka, každá knížka, každý hrnek s otiskem jeho rtů. Ale to nejhorší mě teprve čekalo.

Na dně staré dřevěné truhly, kterou jsme kdysi koupili na bleším trhu v Holešovicích, jsem našla balíček dopisů převázaný modrou stužkou. Chvíli jsem na něj jen zírala, srdce mi bušilo až v krku. Bylo na něm jeho rukou napsáno: „Pro Janu.“ Jana? Vždyť já jsem Marie. V tu chvíli se mi podlomila kolena a musela jsem si sednout na postel.

První dopis byl datován do roku 1989. „Milá Jano, dneska jsem tě zase viděl ve snu. Byla jsi stejná jako tehdy na gymplu…“ Četla jsem dál a s každou větou se mi rozpadal svět pod rukama. Krzysztof – můj Krzysztof – psal celé roky dopisy ženě, o které jsem nikdy neslyšela. První láska, psal jí o všem, co prožívá, o mně, o dětech, o svých pochybnostech i radostech. Nikdy je neodeslal. Jen je psal a schovával.

V hlavě mi vířily otázky. Proč? Proč mi nikdy neřekl o Janě? Proč potřeboval někoho jiného, aby mu rozuměl? Byla jsem mu málo? Nebo jsme si jen nalhávali, že jsme šťastní?

Když přišla dcera Eva s vnukem Matýskem na návštěvu, nemohla jsem to v sobě udržet. „Evi, věděla jsi někdy o nějaké Janě?“ zeptala jsem se mezi dveřmi.

Eva se zarazila. „Jana? Ne… proč?“

Ukázala jsem jí dopisy. Četla je se mnou a viděla jsem v jejích očích stejný šok a smutek. „Mami, třeba to byla jen nějaká jeho terapie… Třeba potřeboval někam psát svoje myšlenky. To neznamená, že tě nemiloval,“ snažila se mě uklidnit.

Ale já cítila jen prázdnotu. Vzpomínala jsem na všechny ty večery, kdy jsme spolu seděli u televize nebo šli na procházku do Stromovky. Bylo to všechno skutečné? Nebo byl duchem někde jinde?

Začala jsem pátrat. Prohledala jsem staré fotografie, deníky, dokonce i jeho emaily – ale Jana byla jen v těch dopisech. Nikde jinde. Nikdy ji nekontaktoval, nikdy ji nehledal na internetu. Jen si ji nosil v srdci jako tajnou komnatu.

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a přemýšlela, jestli mám právo být na něj naštvaná. Vždyť jsme spolu prožili tolik krásných let! Ale zároveň mě sžírala žárlivost a pocit zrady. Jak mohl sdílet svoje nejhlubší myšlenky s někým jiným – byť jen na papíře?

Vzpomněla jsem si na naši první dovolenou v Krkonoších. Jak jsme se smáli u ohně a plánovali budoucnost. „Marie, ty jsi můj domov,“ říkal tehdy a já mu věřila každé slovo.

Teď už nevím, čemu věřit.

Jednoho dne jsem vzala všechny dopisy a šla s nimi k řece Vltavě. Seděla jsem na lavičce a četla poslední z nich. „Jano, kdybych tě potkal dneska, možná bych měl odvahu ti říct všechno… Ale svůj život bych stejně neměnil.“ Rozplakala jsem se.

Když jsem se vrátila domů, čekal mě syn Tomáš. „Mami, co se děje? Jsi nějaká jiná poslední dny.“ Podívala jsem se mu do očí a poprvé v životě měla pocit, že musím být upřímná nejen k sobě, ale i k dětem.

„Tati měl tajemství,“ řekla jsem tiše. „Celý život psal dopisy ženě, kterou miloval předtím než mě poznal. Nikdy jí je neposlal… Ale já teď nevím, jestli byl opravdu šťastný se mnou.“

Tomáš mě objal. „Mami, každý má nějaké vzpomínky nebo sny z minulosti. To neznamená, že tě nemiloval nebo že jste nebyli šťastní. Možná právě díky těm dopisům dokázal být takový táta a manžel, jakého jsme měli.“

Možná měl pravdu. Možná jsou některá tajemství součástí každého vztahu – něco, co si člověk musí nést sám.

Ale pořád mě to bolí.

Dnes večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Je možné někoho opravdu znát? Nebo si vždycky necháváme kousek sebe jen pro sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit? Nebo by vás to navždy změnilo?