Dům po babičce: Dědictví, které tíží

„Mami, já už fakt nevím, co mám dělat. Babička dneska zase zapomněla zamknout dveře a nechala puštěný plyn. Sousedi mě volali, že se bojí, aby se něco nestalo. Nemůže už tu být sama.“ Držím mobil v ruce a cítím, jak mi srdce buší až v krku. Venku prší a kapky bubnují na okno starého domu, který mi babička před dvěma lety odkázala.

Na druhém konci linky je ticho. Pak se ozve máma: „No jo, ale babička ti přece nechala ten dům. Teď je řada na tobě, abys jí to vrátil.“ Její hlas je klidný, skoro až lhostejný. Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

Zavěsím a chvíli jen sedím v kuchyni, kde to voní po starém laku a levanduli. Dívám se na babičku, jak sedí u stolu a dívá se do prázdna. V ruce svírá hrnek s čajem, který už dávno vystydl. „Babi, pamatuješ si ještě, jak jsme spolu pekly koláče?“ zkouším navázat rozhovor. Babička zvedne oči a usměje se, ale vím, že neví, kdo jsem.

Začíná mi docházet, že jsem na všechno sám. Můj bratr Petr žije v Brně a domů jezdí jednou za půl roku. Máma bydlí ve vedlejší vesnici, ale od té doby, co se rozvedla s tátou, jako by se uzavřela do sebe. Všechno je na mně – péče o dům, o zahradu i o babičku.

Začínám si všímat detailů, které jsem dřív přehlížel. Babička nechává jídlo na sporáku, zapomíná jíst i pít. Někdy mě nepoznává a ptá se mě, kdy přijde její syn – můj táta, který už deset let nežije. Každý večer ji musím přesvědčovat, že je doma v bezpečí.

Jednou v noci mě probudí křik. Běžím do jejího pokoje a najdu ji zmatenou u dveří. „Musím domů! Maminka na mě čeká!“ křičí a třese se zimou i strachem. Objímám ji a snažím se ji uklidnit. V tu chvíli mi dojde, že tohle už není jen o mně – je to o ní. O její důstojnosti.

Začínám hledat pomoc. Volám na obecní úřad, ptám se na pečovatelskou službu. „Máte štěstí, máme volné místo v domově pro seniory,“ říká mi úřednice. Ale když to řeknu mámě, jen mávne rukou: „To bys jí přece neudělal! Vždyť tě vychovala.“

Cítím vztek i bezmoc. Proč je všechno na mně? Proč bratr může žít svůj život a já musím obětovat svůj? Přestávám chodit do práce na plný úvazek, abych mohl být doma s babičkou. Peníze docházejí a já začínám prodávat věci z domu – staré obrazy, porcelán po dědovi.

Jednoho dne přijde Petr na návštěvu. Sedíme u stolu a já mu vyčítám: „Ty si žiješ svůj život a já tady hniju! Proč mi nikdo nepomůže?“ Petr jen pokrčí rameny: „Já mám práci a rodinu… Ty jsi dostal ten dům.“

Babička mezitím tiše sedí v koutě a sleduje nás pohledem plným smutku. Najednou začne plakat: „Nechci být na obtíž…“ Její slova mě zasáhnou jako nůž.

Začínám přemýšlet o tom, co je správné. Máma mi pořád opakuje: „Dům je tvůj, povinnost taky.“ Ale co když už nemůžu? Co když už nechci?

Jednoho večera sedím s babičkou u televize a ona mě chytne za ruku: „Děkuju ti…“ šeptne tiše. V tu chvíli cítím lásku i bolest zároveň.

Nakonec se rozhodnu – zavolám do domova pro seniory a domluvím babičce místo. Když ji tam vezu, mám pocit viny i úlevy zároveň. Máma mi neodpustí: „Zradil jsi rodinu!“ křičí do telefonu.

Ale já vím, že jsem udělal to nejlepší pro babičku i pro sebe.

Někdy večer sedím v prázdném domě a přemýšlím: Co vlastně znamená rodinná povinnost? Kde končí oběť a začíná právo na vlastní život? Udělal jsem správně? Co byste udělali vy?