Když jsem po šedesátce znovu potkala svou první lásku: Příběh o ztracených letech a nečekaných odhaleních

„Panebože, co tady vlastně dělám?“ šeptala jsem si pro sebe, když jsem stála před domem na okraji Plzně, v ruce svírala kabelku a srdce mi bušilo jako o závod. Bylo chladné dubnové ráno a já, Jana Novotná, šedesátiletá matka dvou dospělých dětí a babička tří vnoučat, jsem se rozhodla udělat něco, co by mě ještě před rokem ani nenapadlo. Najít svou první lásku – Petra Dvořáka.

„Mami, ty jsi se zbláznila?“ ptala se mě dcera Lucie, když jsem jí o svém plánu řekla. „Co čekáš, že tam najdeš? Vždyť už je to čtyřicet let!“

Ale já věděla, že musím. Poslední roky jsem žila v jakési mlze. Manželství s Karlem bylo už jen zvykem, děti měly své životy a já… já měla pocit, že mi něco uniklo. Že jsem někde na cestě ztratila samu sebe. A tak jsem pátrala po Petrově adrese, až jsem ji našla – díky starým známým ze školy a trochu i Facebooku.

Zhluboka jsem se nadechla a zazvonila. Dveře se otevřely a přede mnou stála žena. Měla šedivé vlasy stažené do drdolu, jemné vrásky kolem očí a… byla mi neuvěřitelně podobná. Na okamžik jsme na sebe jen zíraly.

„Dobrý den… hledám Petra Dvořáka,“ vypravila jsem ze sebe.

Žena se usmála. „To jste asi Jana, viďte? On o vás mluvil. Jmenuju se Eva.“

Zamrazilo mě. Jak mohl vědět, že přijdu? A proč ta žena vypadá jako moje sestra?

Pozvala mě dál do útulného obýváku plného knih a starých fotografií. Petr přišel za chvíli – zestárl, ale jeho oči byly pořád stejné. Modré, hluboké, laskavé.

„Jano…“ řekl tiše a objal mě. V tu chvíli se mi vybavily všechny ty chvíle na gymnáziu – první polibek na lavičce v sadech, společné tahání za školu, sny o Paříži…

Seděli jsme spolu u stolu a povídali si celé hodiny. Eva nám uvařila kávu a občas se přidala do hovoru. Bylo to zvláštní – jako bych byla doma a zároveň v cizím světě.

„Víš,“ začal Petr opatrně, když Eva odešla do kuchyně, „já na tebe nikdy nezapomněl. Ale život šel dál…“

Přikývla jsem. „Já taky ne. Ale vždycky jsem si říkala, že to byla jen mladická zamilovanost.“

Petr se smutně usmál. „Možná jsme si tehdy měli víc věřit.“

V tu chvíli se vrátila Eva s albem fotografií. „Podívejte,“ řekla a otevřela ho na stránce s fotkami dvou mladých dívek – jedné z nich jsem byla já. Druhá byla Eva.

„Byly jsme spolužačky,“ řekla tiše Eva. „A obě jsme milovaly Petra.“

Ztuhla jsem. Vzpomínky se mi začaly vracet – Eva byla ta tichá holka ze třídy vedle nás. Nikdy jsem si nevšimla, jak často na Petra kouká.

„Já… nevěděla jsem,“ vykoktala jsem.

Eva pokrčila rameny. „Nikdo nevěděl. Ale když jste se rozešli… Petr přišel za mnou.“

Nastalo trapné ticho. Najednou mi došlo, že celý můj život mohl být úplně jiný – kdybych tehdy měla odvahu bojovat za svou lásku.

Petr vzal mou ruku do své. „Jano, nikdy jsem tě nepřestal mít rád. Ale už je pozdě.“

Cítila jsem slzy v očích. „Možná ano… ale možná ne.“

Večer jsem odcházela zpátky do svého bytu na Slovanech s hlavou plnou otázek. Karel seděl u televize a ani si nevšiml, že jsem pryč déle než obvykle.

Dny plynuly a já nemohla přestat myslet na Petra a Evu. Začala jsem si víc všímat svého života – prázdných rozhovorů s Karlem, samoty mezi čtyřmi stěnami paneláku, pocitu nenaplnění.

Jednoho dne jsem to nevydržela a řekla Karlovi pravdu.

„Byla jsem za Petrem,“ přiznala jsem u večeře.

Karel položil vidličku a dlouho mlčel. „A co jsi tam hledala?“

„Sebe,“ odpověděla jsem upřímně.

Poprvé po letech jsme spolu mluvili otevřeně – o tom, co nám chybí, co jsme si nikdy neřekli. Bylo to bolestivé i osvobozující zároveň.

Začala jsem chodit na procházky s Evou – zjistily jsme, že máme mnoho společného. Smály jsme se nad tím, jak nás jeden muž spojil i rozdělil zároveň.

S Petrem jsme si psali dopisy – dlouhé, upřímné, plné vzpomínek i nových snů. Nikdy už jsme spolu nespali ani neutekli do Paříže, ale našli jsme něco cennějšího: smíření sami se sebou.

Dnes vím, že minulost nejde změnit – ale můžeme změnit svůj pohled na ni i na sebe samotné.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Co by bylo, kdybych tehdy měla víc odvahy? A co vlastně znamená skutečné štěstí po šedesátce? Co myslíte vy?