Když syn odešel: Mezi láskou a samotáou matky

„Tomáši, prosím tě, ozvi se mi aspoň jednou za týden! Nechci tě otravovat, jen… mám o tebe strach.“ Můj hlas zněl v tichu kuchyně jako ozvěna dávno ztracených časů. Telefon ležel na stole, displej zhaslý. Už třetí den čekám na odpověď. Vždycky jsem byla ta silná máma, co říká: „Děti nejsou majetek. Musí žít svůj život.“ Ale teď, když je Tomáš pryč, cítím v srdci prázdnotu, kterou jsem nikdy nečekala.

Tomáš byl vždycky moje slunce. Narodil se po letech snažení, když už jsme s manželem Zdeňkem skoro ztráceli naději. Vyrůstal v našem malém bytě na Jižním Městě, kde jsme si všichni byli blízko – doslova i obrazně. Pomáhal mi s nákupy, učil se na gymplu sám od sebe a nikdy nezapomněl popřát k svátku ani babičce. Když nastoupil na ČVUT, byla jsem pyšná. A když si domů přivedl Kristýnu – tehdy ještě studentku medicíny – měla jsem radost. Byla milá, tichá, trochu uzavřená, ale Tomáš se vedle ní smál jinak. Hlouběji.

„Mami, dostal jsem nabídku práce v Mnichově. Je to šance, která se neodmítá,“ řekl mi jednou večer u večeře. Zdeněk mlčel, já se usmála: „To je skvělé! Musíš jít za svým snem.“ Uvnitř mě ale něco zabolelo. Věděla jsem, že to znamená konec naší každodenní blízkosti. Ale nechtěla jsem být ta matka, co drží dítě u sukně.

Svatba byla krásná, i když skromná. Kristýnin otec plakal dojetím a já si říkala, že všechno je tak, jak má být. Po obřadu jsme seděli s Tomášem na lavičce před radnicí a on mi stiskl ruku: „Neboj se o mě, mami. Budeme v kontaktu.“

První týdny v Německu jsme si volali skoro každý den. Posílal fotky z práce, vyprávěl o nových kolezích i o tom, jak Kristýna hledá místo v nemocnici. Pak ale začaly hovory řídnout. Nejprve jednou týdně, pak jednou za čtrnáct dní. A teď… teď už tři týdny nezvedá telefon.

Zdeněk jen pokrčí rameny: „Nech ho být. Má svůj život.“ Ale já nemůžu. Každý večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Byla jsem moc chápavá? Nebo naopak moc vzdálená? Kristýna mi nikdy nevolala sama od sebe. Když jsem jí jednou napsala zprávu – jen tak, jak se mají – odpověděla stroze: „Máme hodně práce.“

Jednou v noci mi přišla zpráva od Tomáše: „Promiň mami, nestíhám. Ozvu se později.“ Bylo to jako ledová sprcha. Vždyť já nechci nic víc než slyšet jeho hlas! Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byl malý a bál se bouřky. Lehla jsem si k němu do postele a držela ho za ruku. Teď bych dala všechno za to, abych ho mohla obejmout.

Začala jsem chodit na procházky do parku. Tam potkávám paní Evu ze sousedství. Má dvě dcery v Anglii a pokaždé mi říká: „Marie, děti dneska žijí jinak. Musíme je nechat jít.“ Ale proč to tak bolí? Proč mám pocit, že jsem přišla o kus sebe?

Jednoho dne jsem se rozhodla napsat Tomášovi dopis – opravdový, papírový dopis. Psala jsem o tom, jak mi chybí jeho smích v kuchyni, jak vzpomínám na naše společné pečení vánočky i na to, jak jsme spolu opravovali starý byt po babičce na chalupě u Berouna. Psala jsem mu, že ho mám ráda a že budu vždycky čekat na jeho zavolání.

Odpověď nepřišla hned. Čekala jsem týden, dva… Pak mi přišel balíček. Uvnitř byla fotka Tomáše a Kristýny před novým bytem a krátký vzkaz: „Mami, máme toho hodně. Myslíme na tebe.“ Bylo to hezké gesto – ale zároveň tak vzdálené.

Začala jsem si více všímat lidí kolem sebe. V tramvaji seděla mladá žena s dítětem a telefonovala s někým – možná s vlastní matkou? Přemýšlela jsem o tom, jak se vztahy mění s časem a vzdáleností.

Jednou večer přišla Kristýna sama – bez Tomáše – na návštěvu do Prahy kvůli konferenci. Pozvala jsem ji na kávu domů. Seděla naproti mně a nervózně si hrála s hrníčkem.

„Marie… vím, že je to těžké,“ začala tiše. „Tomáš je poslední dobou hodně unavený z práce a… možná by potřeboval trochu klidu.“

„Já nechci být přítěží,“ řekla jsem upřímně.

Kristýna se na mě podívala: „Nejste přítěž. Jen… někdy je těžké najít rovnováhu mezi prací a rodinou.“

Mlčely jsme dlouho. Pak odešla a já zůstala sama s myšlenkami.

Dnes už tolik nevolám. Snažím se najít smysl ve svém vlastním životě – chodím do knihovny, začala jsem malovat akvarely a občas zajdu do divadla s Evou. Ale stejně každý večer čekám na zprávu od Tomáše.

Možná je to tak správně – děti mají žít svůj život. Ale proč mám pocit, že mateřská láska nikdy nezmizí? Je možné najít rovnováhu mezi tím být tu pro své dítě a zároveň ho nechat jít? Co byste udělali vy na mém místě?