„Máš měsíc na to, abys odešla. Potřebuju být sama.“: Příběh o rozchodu matky a dcer v jednom pražském bytě

„Máš měsíc na to, abys odešla. Potřebuju být sama.“ Ta věta mi rezonovala v hlavě ještě dlouho poté, co ji máma vyslovila. Seděla jsem na rozvrzané židli v kuchyni našeho malého bytu na Žižkově a dívala se na ni s otevřenou pusou. Bylo mi dvacet pět a nikdy mě nenapadlo, že mě vlastní máma jednou vyhodí z domova. Moje mladší sestra Klára stála opřená o futro a v očích měla stejný šok jako já.

„Mami, to nemyslíš vážně,“ vydechla jsem. „Kam bychom šly? Víš přece, jak těžké je najít něco v Praze.“

Máma se na mě ani nepodívala. Míchala si kafe a její ruce se třásly. „Potřebuju být sama. Už to nezvládám. Celý život jsem se starala jen o vás dvě. Teď chci konečně chvíli klidu.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně mísí vztek s bezmocí. Vždyť jsme jí nikdy nic neudělaly! Po tátově smrti jsme držely při sobě, alespoň jsem si to myslela. Ale poslední měsíce byla máma jiná – uzavřená, podrážděná, často odcházela z bytu na dlouhé procházky, někdy se nevracela až do noci.

Klára se rozplakala. „Mami, já mám za měsíc státnice! Nemůžu teď hledat podnájem…“

Máma jen pokrčila rameny. „To je mi líto. Ale už to prostě nejde.“

Ten večer jsme s Klárou seděly v našem sdíleném pokoji a mlčely. Slyšela jsem, jak máma v kuchyni tiše pláče. Bylo mi jí líto, ale zároveň jsem byla naštvaná. Jak mohla být tak krutá? Vždyť jsme rodina!

Další dny byly jako zlý sen. Máma se nám vyhýbala, doma skoro nebyla. Když přišla, zamkla se v ložnici a my s Klárou jsme se snažily být co nejméně nápadné. Začaly jsme procházet inzeráty na bydlení – ceny byly šílené. Klára měla brigádu v knihovně a já pracovala v kavárně na Vinohradech. Na samostatný byt jsme neměly šanci.

Jednou večer jsem mámu zastihla v kuchyni. „Mami, prosím tě… Proč to děláš? Co jsme ti udělaly?“

Podívala se na mě unavenýma očima. „Nic jste mi neudělaly. Ale já už nemůžu dál žít pro někoho jiného než pro sebe. Chci si konečně dělat věci po svém.“

„Ale vždyť jsme tvoje děti!“

„A právě proto vás nechci držet zpátky. Musíte se naučit postavit na vlastní nohy.“

Ta slova mě bodla do srdce. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží pohromadě za každých okolností.

Jednoho dne přišla Klára domů s červenýma očima. „Našla jsem spolubydlení u nějaké Báry na Smíchově. Je to malý pokojík, ale aspoň něco.“

Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsme obě brečely spolu.

Já měla méně štěstí – několik prohlídek skončilo fiaskem: buď byl pokoj plesnivý, nebo chtěli zálohu na půl roku dopředu. Nakonec mi pomohla kolegyně z kavárny – nabídla mi gauč u sebe v bytě na Žižkově.

Den stěhování byl hrozný. Máma nám ani nepomohla s kufry, jen stála ve dveřích a dívala se stranou.

„Tak… hodně štěstí,“ řekla tiše.

Chtěla jsem ji obejmout, ale ucukla.

První týdny byly těžké. Chyběl mi domov – i když byl malý a často hlučný, byl to můj svět. S Klárou jsme si psaly každý den a občas jsme si volaly večer před spaním.

Jednou mi napsala: „Víš, že máma začala chodit na keramiku? Prý tam potkala nějakou paní Janu.“

Zamrazilo mě – tak proto nás vyhodila? Aby mohla začít nový život bez nás?

Po pár měsících jsem si zvykla na nový režim – práce, spolubydlení, občasné návštěvy u Kláry. Ale vztah s mámou zůstal napjatý. Když jsme se jednou potkaly v kavárně, kde jsem pracovala, sedla si ke mně a dlouho mlčela.

„Promiň mi to všechno,“ řekla nakonec tiše. „Nevěděla jsem, jak jinak žít.“

Nevěděla jsem, co říct. Byla jsem pořád zraněná, ale zároveň jsem chápala její touhu po svobodě.

Dnes už bydlím sama v malém podnájmu na Palmovce a Klára dokončila školu. S mámou se vídáme občas – vztah se pomalu lepší, ale už nikdy to nebude jako dřív.

Někdy si říkám: Může rodina přežít takovou zradu? A kdy je správný čas začít žít jen pro sebe? Co byste udělali vy na mém místě?