Mezi dvěma světy: Když být dcerou znamená zapomenout na sebe

„Lucie! Kdy už konečně přijdeš? Tady je zase bordel, já to sama nezvládnu!“ ozývá se z telefonu hlas mé matky, ještě než stihnu sundat kabát po návratu z práce. Je pátek odpoledne, venku prší a já vím, že mě čeká další večer v jejím panelákovém bytě na Jižním Městě, místo abych byla doma s dětmi.

„Mami, dneska to fakt nejde, Adam má horečku a Anička potřebuje pomoct s úkolem…“ snažím se vysvětlit, ale ona mě přeruší: „To mě nezajímá! Já jsem tvoje matka, Lucie! Kdybys mě měla ráda, přišla bys. Vždyť já už skoro nechodím, víš to moc dobře.“

Zavěsím a cítím, jak se mi v hrudi rozlévá známý pocit viny. Vím, že máma je sama, táta zemřel před pěti lety a já jsem jediná, kdo jí zbyl. Bratr Petr bydlí v Brně a přijede jednou za měsíc, když se mu to hodí. Všechno je na mně. Ale mám přece taky svůj život, dvě malé děti, manžela, práci. Kolikrát jsem už musela zrušit rodinný výlet, protože máma potřebovala nakoupit, uklidit, vyměnit žárovku nebo jen „nebýt sama“.

Večer sedím u stolu, děti už spí a Martin, můj muž, mě pozoruje s obavami. „Lucko, takhle to dál nejde. Jsi pořád unavená, nervózní, na děti křičíš kvůli maličkostem. Máma tě vysává. Musíš jí říct, že máš taky svůj život.“

„To nejde, Martine. Ona nikoho jiného nemá. A když jí něco odmítnu, začne mi vyčítat, že jsem nevděčná, že jsem jí zničila život, když jsem se narodila…“ slzy mi stékají po tváři, aniž bych si to uvědomila. „Já už prostě nemůžu.“

Vzpomínám si na dětství. Máma byla vždycky přísná, všechno muselo být podle ní. Nikdy jsem nesměla mít vlastní názor, všechno bylo špatně. Když jsem si v patnácti našla první brigádu, vyčetla mi, že ji zanedbávám. Když jsem si vzala Martina, urazila se, že jsem ji opustila. A teď, když má zdravotní problémy, čeká, že jí budu k dispozici dvacet čtyři hodin denně.

Další den ráno mi volá bratr. „Lucko, máma mi psala, že jsi ji včera nechala samotnou. Co se děje?“ slyším v jeho hlase výčitku. „Péťo, já už to nezvládám. Děti jsou malé, práce je hodně, a máma… prostě mě potřebuje pořád. Nemůžeš jí někdy pomoct ty?“

„Víš, že mám práci, do Prahy se nedostanu tak často. Ale zkus jí to nějak vysvětlit, třeba si najde nějakou pečovatelku.“

Pečovatelka. To slovo mi zní v hlavě jako zakázané ovoce. Máma by nikdy nesouhlasila, aby k ní chodil někdo cizí. „To bych se musela propadnout hanbou před sousedkami,“ slyšela jsem už mockrát.

V neděli ráno přijíždím k mámě s nákupem. Otevírá mi v županu, tvář staženou do kyselého výrazu. „No konečně. Už jsem myslela, že umřu hlady.“

„Mami, přinesla jsem ti rohlíky, tvaroh a ty tvoje oblíbené jogurty.“

„To je všechno? Ani polívku jsi neuvařila? Víš, jak mě bolí záda? A podívej na ten prach! Ty jsi snad slepá?“

Mlčky se pouštím do úklidu. V hlavě mi hučí. Děti jsou doma s Martinem, Anička má dneska balet, Adam měl jít na oslavu kamaráda. Zase u toho nejsem. Zase jsem tady.

Když vytírám podlahu v kuchyni, máma si sedne ke stolu a začne: „Víš, Lucko, já jsem pro tebe obětovala celý život. Nikdy jsem tě neposlala do školky, všechno jsem dělala sama. A teď? Teď mě necháš samotnou jako nějakou cizí ženskou.“

„Mami, já mám taky rodinu…“ začnu opatrně.

„Rodinu? To máš díky mně! Kdybych tě nevychovala, nemáš nic! A teď mě odkopneš? To je ta tvoje vděčnost?“

Cítím, jak se mi třesou ruce. „Mami, já už to takhle dál nezvládnu. Jsem unavená, děti mě potřebují…“

„Tak běž! Běž za tou svojí rodinou! Ale až budeš stará ty, uvidíš, jaké to je být sama!“

Odcházím z bytu s pocitem viny a zároveň úlevy. V autě brečím tak, že sotva vidím na cestu. Doma mě vítají děti objetím a Martin mě pevně drží.

Večer ležím v posteli a přemýšlím. Kolik let ještě vydržím žít život někoho jiného? Kdy přijde den, kdy budu moct říct „ne“ bez strachu z výčitek? Mám právo být šťastná i já?

Možná nejsem dokonalá dcera. Ale chci být dobrou mámou pro svoje děti. Chci jim ukázat, že mají právo na vlastní život a hranice.

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné najít rovnováhu mezi pomocí rodičům a vlastním štěstím? Nebo je vina navždy součástí našeho života?