Moje vnouče, moje vina?

„Mami, já už nemůžu…“ Její hlas se mi rozléhal v hlavě ještě dlouho poté, co jsem položila telefon. Byla prosincová noc, venku padal sníh a já seděla v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly. „Prosím tě, pomoz mi s Tondou. Já to sama nezvládnu, musím pracovat, jinak nás neuživím…“

Moje dcera Lucie byla vždycky ambiciózní. Už na gymplu snila o tom, že jednou bude právničkou v Praze. Když otěhotněla s Tondou, jeho otec se k ničemu neměl a Lucie zůstala sama. Všichni jsme ji podporovali, ale ona byla tvrdohlavá – chtěla všechno zvládnout sama. Jenže život je někdy silnější než naše sny.

Ten večer jsem si sbalila pár věcí a jela do Prahy. Lucie mě přivítala s kruhy pod očima a Tonda, tehdy tříletý, se ke mně rozběhl s otevřenou náručí. „Babičko!“ zvolal a já věděla, že udělám cokoliv, abych mu pomohla.

První týdny byly těžké. Lucie chodila do práce, domů se vracela pozdě večer a často byla podrážděná. Tonda na ni čekal s očima upřenýma na dveře. Jednou v noci jsem ji slyšela plakat v koupelně. „Mami, já jsem hrozná matka,“ šeptala mi pak do polštáře. „Nejsi,“ odpověděla jsem jí a hladila ji po vlasech. „Jen potřebuješ čas.“

Nakonec jsme se domluvily, že si Tondy vezmu k sobě do Brna. Lucie souhlasila – nebo spíš rezignovala. „Jen na chvíli,“ slíbila mi. „Až se postavím na nohy, vezmu si ho zpátky.“

Roky plynuly. Tonda u nás vyrostl jako vlastní syn. Chodil do školky, pak do školy, měl kamarády, hrál fotbal za místní oddíl. Každý večer jsme si četli pohádky a on mi říkal „mami“, i když jsem ho vždycky opravovala: „Já jsem tvoje babička.“ Lucie přijížděla jednou za měsíc – někdy častěji, někdy méně. Přivážela dárky a objímala Tondu, ale nikdy nezůstávala dlouho.

Jednoho dne, když bylo Tondovi dvanáct, Lucie přijela nečekaně. Byla jiná – upravená, sebevědomá, s novým autem zaparkovaným před domem. Vešla do kuchyně a posadila se ke stolu naproti mně.

„Mami,“ začala tiše, „chci Tondu zpátky.“

Zamrazilo mě. „Cože?“

„Myslím to vážně. Mám teď stabilní práci, byt v Praze… Chci být zase jeho matka.“

Tonda seděl v obýváku a poslouchal každé slovo. „Já nechci do Prahy,“ zašeptal později večer. „Tady mám kamarády… a tebe.“

Lucie byla neústupná. „Celé roky jsi mi ho brala! Já jsem jeho matka!“ křičela na mě jednou večer v kuchyni. Slzy jí tekly po tvářích a já měla pocit, že se mi srdce roztrhne.

„Lucie, tys mě prosila…“

„To neznamená, že sis ho měla nechat! Všichni ve škole si myslí, že je tvoje dítě! Nikdo neví, že jsem jeho máma!“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Všechna ta léta jsem žila v přesvědčení, že dělám to nejlepší pro Tondu – a teď mě vlastní dcera obviňuje z únosu.

Začaly hádky. Lucie chtěla Tondu odvézt hned, já ji prosila o čas. Tonda byl zmatený a uzavřel se do sebe. Ve škole měl problémy, přestal chodit na fotbal.

Jednou večer přišel za mnou do pokoje.

„Babičko… proč mě máma nechce nechat tady?“

Objala jsem ho a neměla odpověď.

Nakonec jsme šli k psycholožce. Ta doporučila postupný přechod – víkendy u Lucie v Praze, zbytek týdne u mě v Brně. Bylo to těžké pro všechny.

Lucie mi vyčítala každé rozhodnutí: „Naučila jsi ho říkat ti mami! Všechno jsi mu vzala!“

Já jí zase vyčítala: „Kde jsi byla těch deset let? Proč ses nevrátila dřív?“

Jednou jsme se pohádaly tak hlasitě, že nás slyšeli i sousedé.

„Nikdy ti to neodpustím,“ řekla mi Lucie naposledy před odjezdem do Prahy.

Dnes je Tondovi sedmnáct. Jezdí mezi dvěma světy – mezi mnou a Lucií. Má dvě domovy a dvě matky – jednu biologickou a jednu náhradní.

Každý večer si kladu otázku: Udělala jsem správně? Nebo jsem opravdu vzala své dceři dítě?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné být dobrou matkou i babičkou zároveň?