Moje vnučka mizí ve stínu bratra – příběh matky, která musela volit mezi dětmi

„Mami, prosím tě, nepleť se do toho. Tomáš je teď ve věku, kdy potřebuje víc pozornosti. Anička to pochopí.“ Lucie se na mě ani nepodívala, když mi to říkala. Stála u kuchyňské linky, krájela zeleninu na polévku a její hlas zněl tvrději, než bych čekala.

Seděla jsem u stolu a dívala se na Aničku, která si v koutě tiše skládala puzzle. Bylo jí osm a v očích měla smutek, který by žádné dítě znát nemělo. Tomáš, její mladší bratr, právě běhal po bytě s novým autíčkem, které dostal od Lucie k svátku. Anička dostala jen čokoládu.

„Lucie, ale ona je tvoje dcera,“ zašeptala jsem. „Vidíš přece, jak se trápí.“

Lucie odložila nůž a konečně se na mě podívala. „Mami, já vím, co dělám. Tomáš je citlivý, potřebuje mě víc než Anička. Ona je silná.“

Silná? Viděla jsem jen křehkost. Každý den jsem sledovala, jak se Anička stahuje do sebe, jak se snaží být neviditelná, aby nezatěžovala mámu svými potřebami. Lucie byla přesvědčená, že dělá správnou věc – že když dá Tomášovi víc lásky a pozornosti, pomůže mu vyrůst v sebevědomého kluka. Ale co Anička? Kdo pomůže jí?

Začalo to nenápadně. Tomáš byl často nemocný, Lucie s ním trávila noci u postýlky a Anička zůstávala u mě. Pak už to nebyla jen nemoc – Tomáš měl potíže ve škole, Lucie běhala po psycholozích a logopedech. Anička byla vždycky ta „bezproblémová“. Jenže i ona měla své sny a bolesti.

Jednou večer jsem slyšela Aničku plakat v koupelně. Seděla na zemi, objímala si kolena a šeptala: „Proč mě máma nemá ráda?“ Srdce mi pukalo.

Snažila jsem se s Lucií mluvit znovu a znovu. „Všimni si Aničky. Potřebuje tě stejně jako Tomáš.“ Ale Lucie jen mávla rukou: „Mami, ty tomu nerozumíš. Dneska je všechno jiné.“

Začala jsem si Aničku brát k sobě častěji. Pekly jsme buchty, chodily na procházky do Stromovky, povídaly si o knížkách. Viděla jsem, jak se jí rozjasňují oči, když jí někdo naslouchá. Ale pokaždé když se vracela domů, její úsměv mizel.

Jednoho dne mi zavolala učitelka ze školy: „Paní Novotná, Anička je poslední dobou smutná a uzavřená. Máte představu proč?“ Zalapala jsem po dechu. Věděla jsem to moc dobře.

Zkusila jsem to ještě jednou s Lucií: „Prosím tě, zajdi si s Aničkou někam sama. Jen vy dvě.“

Lucie se rozesmála: „A co Tomáš? To ho mám nechat doma samotného? Vždyť by to nezvládl.“

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela: Co když už je pozdě? Co když Anička jednou odejde úplně – ne fyzicky, ale duševně?

Začala jsem mluvit s manželem Petrem: „Co kdybychom si Aničku vzali k sobě? Aspoň na čas.“ Petr byl zdrženlivý: „A co Lucie? Neztratíme ji tím?“

Ale já už nemohla dál čekat. Jednoho dne jsem přišla k Lucii domů a našla Aničku sedět na posteli s prázdným pohledem.

„Aničko, chceš jet ke mně?“ zeptala jsem se tiše.

Podívala se na mě a v očích měla slzy: „Můžu?“

Sbalila jsem jí pár věcí a šly jsme spolu domů. Lucie mi volala až večer: „Co to má znamenat? Proč jsi ji vzala?“

„Protože tě potřebuje,“ řekla jsem pevně.

Následující týdny byly plné napětí. Lucie mi vyčítala zradu, Tomáš byl zmatený a Petr se snažil být prostředníkem. Ale Anička začala znovu dýchat – smála se, zpívala si při vaření a dokonce si našla kamarádku v sousedství.

Jednou večer přišla za mnou do kuchyně: „Babičko, myslíš, že mě máma někdy bude mít ráda jako Tomáše?“

Objala jsem ji a slíbila jí, že udělám všechno pro to, aby ano.

Dnes už nevím, jestli jsem udělala správně. Ztratila jsem část vztahu s vlastní dcerou, ale zachránila jsem vnučku před tím, aby zmizela ve stínu svého bratra.

Někdy si říkám: Je možné milovat obě děti stejně? Nebo je mateřská láska vždycky trochu nespravedlivá? Co byste udělali vy na mém místě?