Nezapomenutelná volba: Jak jsem musela nechat svého syna v nemocnici

„Martino, jak jsi to mohla udělat? Jak jsi mohla Tomáška tam nechat?“ křičela na mě má matka, zatímco já seděla na kraji postele a třásla se po celém těle. Slzy mi stékaly po tvářích a v hlavě mi hučelo. Všechno se to seběhlo tak rychle, že jsem ani nevěděla, kde začíná realita a kde končí noční můra.

Bylo to před dvěma týdny. Porod byl těžký, Tomášek přišel na svět o měsíc dříve a první dny bojoval o život v inkubátoru. Já jsem ležela na pokoji, obklopená cizími ženami, které se smály a chlubily svými miminky. Já měla jen prázdné ruce a srdce plné strachu. Každý den jsem chodila za Tomáškem na novorozeneckou JIPku, hladila ho přes plastovou stěnu a šeptala mu, že ho miluju. Ale uvnitř mě něco prasklo.

Můj manžel Petr byl pořád v práci. „Musím vydělávat, Martino. Nemůžeme si dovolit, abych byl doma,“ říkal mi do telefonu, když jsem ho prosila, aby přišel. Moje máma mi vyčítala, že jsem slabá. „Za nás jsme to zvládali bez řečí,“ opakovala pořád dokola. Nikdo mě neposlouchal. Nikdo neviděl tu temnotu, která se ve mně rozlézala jako jed.

Jednoho rána jsem se probudila s pocitem, že už nemůžu dál. Všechno mě bolelo – tělo i duše. Šla jsem za sestřičkou a řekla jí, že potřebuji domů. „Ale paní Martino, Tomášek vás potřebuje,“ odpověděla mi jemně. Jenže já měla pocit, že selhávám jako matka i jako člověk. Odešla jsem z nemocnice s prázdnou taškou a ještě prázdnějším srdcem.

Doma mě čekala jen ticho a výčitky. Petr přišel až večer. „Co jsi to udělala? Proč jsi ho tam nechala?“ Jeho hlas byl tvrdý jako kámen. „Já už nemůžu…“ zašeptala jsem a rozplakala se. On jen zavrtěl hlavou a odešel do ložnice.

Další dny byly jako v mlze. Máma mi volala každý den a vyčítala mi, že jsem špatná matka. Sestra Jana mi napsala zprávu: „Kdybys byla silnější, Tomášek by byl doma.“ Nikdo se mě nezeptal, jak mi je. Nikdo nechtěl slyšet o tom, jak mě po porodu přepadla úzkost a deprese. Každý čekal, že budu fungovat jako robot.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem, jestli má vůbec cenu žít dál. V tu chvíli mi přišla zpráva od sestřičky z nemocnice: „Tomášek se zlepšuje. Chcete přijít zítra na návštěvu?“ Rozplakala jsem se štěstím i bolestí zároveň.

Druhý den jsem sebrala všechny síly a šla za ním. Seděla jsem u jeho postýlky a držela ho za malou ručičku. „Promiň mi to, Tomášku,“ šeptala jsem pořád dokola. Sestřička mě pohladila po rameni: „Nejste špatná matka. Jen potřebujete pomoc.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě mě někdo vyslechl bez odsuzování. Mluvila jsem o svých pocitech viny, o strachu, o tom, jak mě rodina tlačila do role dokonalé matky, kterou nejsem schopná být. Pomalu jsem začala chápat, že nejsem sama.

Petr se mnou na terapii nechtěl jít. „Tohle je tvoje věc,“ řekl mi chladně. Ale když viděl, jak se snažím, začal alespoň trochu ustupovat ze své tvrdosti. Máma mi přestala volat úplně – prý mě nechce vidět, dokud si „nesrovnám hlavu“.

Po třech týdnech jsme si Tomáška konečně mohli vzít domů. Bála jsem se toho dne i se na něj těšila zároveň. Když jsme ho přivezli do bytu, všechno bylo jiné – tiché, křehké, nejisté. Ale když jsem ho poprvé držela v náručí bez strachu, věděla jsem, že to zvládnu.

Dnes už je to půl roku od té doby. Stále chodím na terapii a učím se být k sobě laskavější. S Petrem je to těžké – někdy mám pocit, že jsme si navzájem cizí. Máma se mnou nemluví vůbec. Ale Tomášek je zdravý a směje se na mě každý den.

Někdy v noci ležím vzhůru a ptám se sama sebe: Byla jsem opravdu tak špatná matka? Nebo je naše společnost jen příliš krutá k ženám, které nezvládnou všechno samy? Co byste udělali vy na mém místě?