Pozdní rozhodnutí: Když jsem si přivedla maminku domů, nebylo to, co jsem čekala

„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ křičela jsem do telefonu, zatímco jsem se snažila potlačit slzy. Maminka mlčela na druhém konci, jen jsem slyšela její těžký dech. Bylo pozdě večer a já seděla v kuchyni svého malého bytu na Žižkově, obklopená šálkem studeného čaje a hromadou nevyžehleného prádla. Táta zemřel před měsícem a já se od té doby snažila žít dál, ale všechno bylo jinak. Maminka zůstala sama v našem rodném domě v Jičíně a já měla pocit, že ji musím zachránit – nebo spíš zachránit sebe před výčitkami svědomí.

„Já nechtěla obtěžovat,“ zašeptala maminka. Ta věta mě bodla do srdce. Vždycky byla silná, nikdy si nestěžovala. Ale teď jsem slyšela v jejím hlase strach a samotu.

Za týden už stála v mém bytě, s jedním kufrem a taškou plnou domácích zavařenin. „To je všechno?“ zeptala jsem se překvapeně. „Na co víc?“ odpověděla prostě a rozhlédla se po mém bytě, jako by hledala něco známého. Najednou mi došlo, že tohle není její domov. A možná nikdy nebude.

První týdny byly plné rozpaků. Maminka vstávala v šest ráno a hned začala uklízet. Já jsem byla zvyklá na svůj chaos, na pozdní snídaně a práci z domova do noci. „Takhle se nedá žít,“ povzdechla si jednou, když jsem si k snídani dala jen kávu a rohlík. „A co bys chtěla dělat?“ vyjela jsem na ni podrážděně. „Já nevím… jen bych ráda trochu klidu.“

Začaly hádky o maličkosti – o to, jak věším prádlo, jak nakupuji, jak málo chodím ven. „Kdybys aspoň měla děti,“ utrousila jednou při večeři. „Mami, prosím tě!“ vybuchla jsem. „Tohle není fér.“

Jednoho večera jsem přišla domů pozdě z práce a našla ji sedět potmě v kuchyni. „Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně. „Nic… jen jsem přemýšlela, jestli bych neměla jet zpátky domů.“ Ta věta mě vyděsila víc než všechny naše hádky dohromady.

Začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív neviděla – jak pomalu chodí, jak zapomíná na jména sousedů, jak dlouho jí trvá uvařit čaj. Byla unavená. A já taky. Každý den jsme se míjely v bytě jako dva cizinci.

Jednou v sobotu jsme šly spolu na trh na Jiřák. Maminka se zastavila u stánku s květinami a dlouho si prohlížela narcisy. „Táta je měl rád,“ řekla tiše. Najednou mi došlo, že jsme obě ztratily něco nenahraditelného – ona manžela, já otce i kus svého starého života.

Začaly jsme spolu víc mluvit – o tátovi, o dětství, o tom, co nás trápí. Ale stejně mezi námi zůstávala propast. Jednou večer mi řekla: „Víš, já ti nechci být na obtíž.“ „Nejsi na obtíž,“ zalhala jsem. Ale pravda byla jiná – cítila jsem se uvězněná ve vlastním bytě i ve vlastním životě.

Jednoho dne mi zavolala teta Alena z Jičína: „Maminka by možná byla šťastnější doma. Má tam kamarádky, zahradu… Tady je sama.“ Rozbrečela jsem se do telefonu. „Ale já ji nechci ztratit!“ „Možná ji neztrácíš… možná jí dáváš svobodu.“

Dlouho jsem o tom přemýšlela. Nakonec jsme si s maminkou sedly ke stolu a poprvé otevřeně mluvily o tom, co chceme obě dvě. „Chci být doma,“ řekla tiše. „Ale nechci tě zklamat.“

Pomohla jsem jí sbalit věci a odvezla ji zpátky do Jičína. Když jsme přijely, rozsvítila světlo v kuchyni a usmála se: „Tady je můj domov.“

Teď sedím ve svém prázdném bytě a přemýšlím: Udělala jsem správné rozhodnutí? Nebo jsem jen utekla před odpovědností? Jak poznáme, kdy je čas pustit toho druhého a kdy máme bojovat dál?

Co byste udělali vy na mém místě?