Příliš těsné zdi: Tři generace v jednom bytě a cena za vlastní svobodu

„Tohle už dál nejde, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem potřetí za večer zakopla o Lucčiny boty rozházené uprostřed chodby. Máma seděla u kuchyňského stolu, ruce složené v klíně, pohled upřený do prázdna. V televizi běžely zprávy, ale nikdo je neposlouchal. „Kláro, prosím tě, nehádej se zase. Všichni jsme unavení,“ povzdechla si máma a já cítila, jak mi v hrudi narůstá vztek i zoufalství.

Byt 2+1 v paneláku na Jižním Městě byl už dávno příliš malý pro tři dospělé ženy. Já, máma a moje mladší sestra Lucie. Táta nás opustil, když mi bylo patnáct, a od té doby jsme se snažily držet pohromadě. Jenže roky plynuly a místo sblížení mezi námi narůstalo napětí. Každý kout bytu byl obsazený, každý nádech provázený pocitem, že nemám ani kousek prostoru pro sebe.

„Kdybys aspoň jednou uklidila po sobě!“ obořila jsem se na Lucii, která právě vešla do kuchyně s mobilem v ruce. „Kláro, nech mě být! Mám zkouškové a ty mě pořád jen buzeruješ!“ odsekla mi a práskla dveřmi od koupelny.

Máma se zvedla a beze slova odešla do ložnice. Zůstala jsem sama v kuchyni, s hlavou v dlaních. V tu chvíli mi zazvonil telefon. „Kláro, tady notářka Novotná. Mám pro vás zprávu ohledně pozůstalosti po vaší tetě Aleně.“ Srdce mi poskočilo. Teta Alena byla mámina starší sestra, která žila sama v malém domku na okraji Prahy. Zemřela před měsícem a my jsme čekaly, co bude dál.

O týden později jsme seděly všechny tři v kanceláři notářky. „Dům připadá Kláře,“ oznámila klidně. Máma ztuhla, Lucie na mě vytřeštila oči. „Proč Kláře?“ vyhrkla máma. „Teta to tak napsala do závěti,“ pokrčila rameny notářka.

Cestou domů bylo ticho hustší než kdy dřív. Máma se na mě ani nepodívala. Lucie mlčela, ale cítila jsem její pohled v zádech. Doma jsem se zavřela do pokoje a poprvé po letech jsem měla pocit, že se nadechuji.

Jenže radost rychle vystřídaly výčitky. Máma chodila po bytě jako stín, Lucie se mnou nemluvila vůbec. Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi ložnice.

„Proč to teta udělala? Klára přece není jediná, kdo potřebuje vlastní prostor,“ šeptala Lucie.
„Možná proto, že ona vždycky všechno obětovala kvůli nám,“ odpověděla máma tiše.

Další dny byly plné napětí. Máma mi začala vyčítat každou maličkost – zapomenutý hrnek na stole, neuklizené prádlo, dokonce i to, že si balím věci do krabic. „Tak už běž! Stejně jsi vždycky chtěla být sama!“ vykřikla jednoho večera a rozplakala se.

Stála jsem uprostřed pokoje s krabicí v ruce a nevěděla, co říct. Chtěla jsem ji obejmout, ale ona mě odstrčila. „Nech mě být, Kláro.“

Když jsem poprvé otevřela dveře tetina domku, rozplakala jsem se taky. Všude byl cítit její parfém a na stole ležela stará fotografie – já jako malá holka na klíně u tety Aleny. Sedla jsem si na pohovku a nechala vzpomínky proudit.

První týdny v novém domově byly zvláštní – ticho bylo až ohlušující. Chyběl mi ruch paneláku, hádky i smích s mámou a Lucií. Každý večer jsem čekala zprávu nebo telefonát, ale nic nepřišlo.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a pozvala je obě na návštěvu. Máma přišla s Lucií, ale atmosféra byla napjatá. „Hezký dům,“ řekla máma stroze a rozhlédla se kolem sebe.

Lucie mlčela, jen si prohlížela fotky na stěně. „Chybíš nám,“ řekla nakonec tiše.

Sedly jsme si ke stolu a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvily otevřeně – o tom, jak těžké bylo žít pohromadě, jak jsme si navzájem ubližovaly i jak moc nám chybí blízkost rodiny.

„Možná jsme potřebovaly trochu prostoru, abychom si uvědomily, co pro sebe znamenáme,“ řekla máma a poprvé za dlouhou dobu mě objala.

Dnes už vím, že vlastní prostor je důležitý – ale ještě důležitější je neztratit ty, které milujeme. Každý den si připomínám tetina slova: „Někdy musíš odejít, abys mohla najít cestu zpátky.“

Stálo to za to? Nebo jsem měla raději zůstat a dál bojovat o kousek místa ve starém bytě? Co byste udělali vy na mém místě?