Šedesát let bez lásky: Když jsem konečně potkal Janu

„Proč jsi nikdy neměl rodinu, Karle?“ zeptala se mě máma naposledy, když jsem ji navštívil v domově důchodců. Její hlas byl slabý, ale v očích jí hořela zvědavost i smutek. Mlčel jsem. Co na to říct? Že jsem se bál? Že jsem si myslel, že mám čas? Že jsem nikdy nepotkal tu pravou? Nebo že jsem byl prostě zbabělec?

Vždycky jsem byl ten, co zůstával na večírcích nejdéle. S klukama – Milanem, Petrem a Honzou – jsme hráli mariáš v hospodě U Tří růží každý pátek už od vysoké. Oni postupně začali nosit snubní prsteny, mluvit o dětech a hypotékách. Já zůstal stejný. Všichni říkali, že mi závidí svobodu. Ale když jsme se loučili, šli domů za rodinou. Já šel do prázdného bytu.

Byl jsem zvyklý na samotu. Ráno káva a noviny, odpoledne procházka po Letné, večer kniha nebo film. Občas nějaká známost – Alena z práce, která chtěla víc, než jsem mohl dát. Lenka z divadla, která byla příliš divoká i na mě. Vždycky to skončilo stejně: „Karle, ty se nikdy neusadíš.“

A pak přišla Jana.

Bylo to v knihovně na Hradčanech. Hledal jsem knihu o historii Prahy a ona stála u regálu s poezií. Upustila sbírku Seiferta a já jí ji podal. Usmála se: „Děkuju. Máte rád poezii?“

„Mám rád Seiferta,“ odpověděl jsem a cítil, jak mi hoří tváře. Byla jiná než všechny ženy předtím. Klidná, s očima, ve kterých bylo něco smutného i krásného zároveň.

Začali jsme se vídat. Nejdřív jen na kávu po knihovně, pak na procházky po Petříně. Povídali jsme si o všem – o dětství v socialismu, o snech, které jsme měli a které jsme nechali být. Jana byla vdova už deset let. Měla dospělou dceru v Brně a psa jménem Fík.

Jednou večer u mě doma řekla: „Víš, Karle, já už nechci být sama.“

Zamrazilo mě. Cítil jsem, jak se ve mně něco láme. Vždycky jsem utíkal před závazky. Ale teď jsem nechtěl utéct.

Začali jsme spolu trávit víc času. Přespávala u mě, vařili jsme spolu večeře – ona milovala bramboráky, já guláš. Smáli jsme se tomu, jak jsme oba nešikovní v kuchyni.

Ale nebylo to jen růžové.

Moje máma onemocněla a já ji začal navštěvovat častěji. Jednou mi řekla: „Karle, já už tě tady dlouho neuvidím. Ale přeju ti, abys nebyl sám.“

Když odešla, zůstal jsem stát v jejím pokoji a poprvé za dlouhou dobu brečel.

Jana mě držela za ruku na pohřbu. Po obřadu mi její dcera Klára řekla: „Mamka je s tebou šťastná. Děkuju ti.“

Začal jsem přemýšlet o tom, co jsem celý život dělal špatně. Proč jsem se bál lásky? Proč jsem si myslel, že samota je svoboda?

Jednoho večera u vína mi Jana položila ruku na rameno: „Karle, pojď bydlet ke mně.“

Zalekl jsem se. „Já… nevím… Nikdy jsem s nikým nebydlel.“

Usmála se: „Nikdy není pozdě začít.“

Přestěhoval jsem se k Janě do malého bytu na Vinohradech. Najednou jsem měl pocit, že žiju poprvé doopravdy. Ráno jsme spolu pili kávu na balkoně a dívali se na Prahu zalitou sluncem.

Ale nebylo to jednoduché. Zvykat si na někoho po tolika letech samoty je těžké. Vadilo mi, že Jana nechává otevřenou pastu na zuby. Ona zase nesnášela moje ponožky rozházené po bytě.

Jednou jsme se pohádali kvůli úplné maličkosti – zapomněl jsem koupit mléko. Jana zvýšila hlas: „Karle, já nejsem tvoje služka!“ Odešla do ložnice a zabouchla dveře.

Seděl jsem v kuchyni a přemýšlel: Má to cenu? Není jednodušší být zase sám?

Ale pak jsem si vzpomněl na mámina slova a šel za Janou.

„Promiň,“ řekl jsem tiše. „Jsem starý pes a těžko se učím novým kouskům.“

Usmála se skrz slzy: „Já taky.“

Od té doby jsme si dávali větší pozor jeden na druhého.

Teď je mi šedesát a poprvé v životě mám pocit, že někam patřím.

Někdy si říkám: Proč jsem čekal tak dlouho? Kolik let života jsem promarnil strachem?

A co vy? Myslíte si, že je někdy pozdě začít žít doopravdy?