Sedm let pod jednou střechou: Příběh o ztrátě, závislosti a novém začátku

„Lucie, už to dál nejde. Potřebuju svůj klid. Prosím tě, do konce měsíce si najdi něco jiného.“

Ta slova mi v hlavě rezonovala ještě dlouho poté, co za mnou Alena, moje bývalá tchyně, zavřela dveře. Stála jsem v předsíni jejího bytu na pražských Vinohradech, kde jsem posledních sedm let žila. Byt, který mi byl kdysi útočištěm, se najednou změnil v cizí prostor. V ruce jsem svírala hrnek s vychladlým čajem a snažila se pochopit, co se právě stalo.

Všechno to začalo tak nevinně. Po promoci na Karlově univerzitě jsem si myslela, že mám život před sebou. Rychle jsem se zamilovala do Petra – byl to ten typický kluk odvedle, co nosil flanelové košile a voněl po tabáku. Vzali jsme se po roce chození a já byla přesvědčená, že všechno zvládneme. Jenže Petr byl věčně v práci nebo s kamarády v hospodě. A když jsme se po třech letech rozvedli, zůstala jsem s kufrem na ulici.

Alena mi tehdy nabídla pomoc. „Lucinko, přece tě nenechám na holičkách. Mám tu volný pokoj, zůstaň u mě, než se postavíš na vlastní nohy.“ Byla jsem jí vděčná. Vždycky byla laskavá, vařila mi čaj s medem, když jsem byla nemocná, a povzbuzovala mě, když jsem hledala práci. Jenže práce nebyla – aspoň ne taková, jakou bych chtěla. Vystudovaná historička s červeným diplomem a žádné místo na obzoru.

Začala jsem brát krátkodobé brigády – někdy v knihkupectví, jindy v kavárně. Peníze sotva stačily na tramvajenku a občasné kino. Alena nikdy nechtěla peníze za nájem. „Jsi rodina,“ říkala pokaždé, když jsem jí nabízela pár stovek. Jenže čas plynul a já si zvykla. Na její polévky, na její pravidelný režim i na to, že mám kde složit hlavu.

Moje sestra Jana mi často volala: „Lucko, nemůžeš tam být věčně. Musíš si najít něco svého.“ Ale já vždycky odpovídala: „Je to jen dočasné.“ Jenže dočasné se protáhlo na sedm let.

Za tu dobu se toho hodně změnilo. Petr si našel novou ženu a odstěhoval se do Brna. Alena začala být unavenější, podrážděnější. Často jsme se hádaly kvůli maličkostem – kvůli neumytému hrnku nebo zapomenutému nákupu. Jednou večer přišla domů a našla mě u televize s vínem v ruce.

„Lucie, ty jsi zase nic nedělala? Já už opravdu nevím…“

„Co mám dělat? Nikdo mě nechce zaměstnat! Všude chtějí praxi nebo angličtinu jako rodilý mluvčí!“

„Ale takhle to nejde! Já už nejsem nejmladší a potřebuju svůj klid!“

Ten večer jsme spolu nemluvily. A pak přišlo to ráno, kdy mi oznámila, že musím odejít.

Seděla jsem v kuchyni a dívala se na staré fotografie – svatba s Petrem, výlety na Šumavu, Vánoce u stolu s Alenou i Petrem. Najednou mi došlo, jak moc jsem se na ni upnula. Byla pro mě víc než jen bývalá tchyně – byla mi druhou matkou. Ale já jí byla spíš přítěží.

Začala jsem balit věci do krabic. Jana přijela autem z Kladna a pomáhala mi s kufry.

„Lucko, nezlob se na ni,“ řekla tiše Jana. „Měla jsi štěstí, že tě tam nechala tak dlouho.“

„Já vím… Ale proč teď? Proč zrovna teď?“

„Možná proto, abys konečně začala žít svůj život.“

První noc u Jany na gauči jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, kde jsem udělala chybu. Byla jsem opravdu obětí okolností? Nebo jsem si zvykla na pohodlí a přestala bojovat?

Začala jsem hledat práci intenzivněji než kdy dřív. Chodila jsem na pohovory i do firem, které mě nikdy předtím nenapadly – call centra, administrativní pozice, dokonce i školní družina. Po dvou měsících mi zavolali z jedné základní školy na Žižkově: „Paní Lucie, přijďte k nám učit dějepis.“

Byla to práce na půl úvazku a plat nic moc, ale měla jsem pocit, že konečně někam patřím. Pronajala jsem si malý pokoj v podnájmu u starší paní na Smíchově. Nebylo to ideální – staré lino, okno do dvora a hlučný soused nad hlavou –, ale bylo to moje.

Občas potkám Alenu v tramvaji nebo v obchodě. Pozdravíme se zdvořile, ale už mezi námi není to pouto jako dřív. Někdy mám chuť jí říct: „Děkuju za všechno.“ Ale místo toho jen kývnu hlavou a jdu dál.

Dneska už vím, že závislost na druhých je jako pomalý jed – člověk si ani nevšimne, jak ho ochromuje. Naučila jsem se postarat sama o sebe a vážit si i těch malých vítězství.

Ale někdy v noci přemýšlím: Kdybych tehdy odešla dřív… Byla bych dnes šťastnější? Nebo bych stejně skončila sama? Co si o tom myslíte vy? Je lepší přijmout pomoc rodiny za každou cenu, nebo se raději postavit na vlastní nohy hned?