Strach, který mě svíral: Jak jsem našla odvahu postavit se vlastnímu zeti

„Mami, prosím tě, neříkej Petrovi, že jsem ti volala. On by se zlobil.“ Hlas mojí dcery Jany zněl v telefonu tiše a roztřeseně. Bylo už po desáté večer a já seděla v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily myšlenky. Co se u nich doma děje? Proč se mě Jana bojí požádat o pomoc? A proč mám já sama takový strach z vlastního zetě?

Petra jsem nikdy neměla ráda. Od začátku mi na něm něco nesedělo. Byl to ten typický sebevědomý chlap, co si všechno musí prosadit. Když si ho Jana přivedla domů, byl milý, usmíval se na mě a nosil květiny. Ale jeho oči byly chladné. Vždycky jsem měla pocit, že mě sleduje, hodnotí, že čeká na moji chybu. „Mami, on je jenom nervózní z nové práce,“ uklidňovala mě Jana pokaždé, když jsem se jí svěřila se svými obavami.

Jenže časem se jeho nervozita změnila v něco horšího. Jana začala být uzavřená, přestala chodit na naše společné nedělní obědy. Když už přišla, byla bledá a pořád kontrolovala mobil. Jednou jsem zahlédla modřinu na jejím zápěstí. „To nic není, zakopla jsem o schody,“ odbyla mě.

Začala jsem se modlit. Každý večer jsem seděla v ložnici s růžencem v ruce a prosila Boha, aby ochránil moji dceru. Ale zároveň jsem cítila vinu – měla bych něco udělat? Měla bych zasáhnout? Co když tím všechno jen zhorším?

Jednoho dne jsem šla do obchodu a potkala sousedku paní Novotnou. „Viděla jsem vaši Janu včera večer na chodbě. Plakala,“ řekla mi tiše. V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Musela jsem jednat.

Zavolala jsem Janě a pozvala ji na kávu. Přišla sama, ale byla nervózní. „Mami, prosím tě, neříkej Petrovi, že jsem tady,“ šeptala hned ve dveřích. Sedly jsme si ke stolu a já ji vzala za ruku. „Janičko, co se děje? Můžeš mi věřit.“

Rozplakala se. „On… on je někdy zlý. Křičí na mě kvůli maličkostem. A když má špatnou náladu… někdy mě chytne tak silně, že to bolí.“

Chtěla jsem vstát a běžet za Petrem, ale Jana mě zastavila. „Ne! On nesmí vědět, že jsi to zjistila. Prosím tě.“

V noci jsem nemohla spát. Modlila jsem se za sílu a moudrost. Vzpomněla jsem si na slova faráře z nedělní mše: „Někdy je třeba postavit se zlu tváří v tvář.“

Druhý den ráno jsem šla za Janou domů pod záminkou, že jí nesu koláč. Petr otevřel dveře a jeho pohled byl ledový. „Co tady chcete?“ zeptal se bez pozdravu.

„Přišla jsem za dcerou,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem se cítila.

„Jana není doma,“ odsekl.

„Vím, že je doma,“ řekla jsem tiše. „A vím i to ostatní.“

Chvíli na mě zíral, pak zabouchl dveře přímo před nosem.

Vrátila jsem se domů a rozplakala se. Cítila jsem bezmoc i vztek – na Petra, na sebe, na celý svět. Ale pak jsem si uvědomila, že musím být silná pro Janu.

Zašla jsem za farářem Pospíšilem do kostela svatého Jakuba. Vyslechl mě trpělivě a pak řekl: „Někdy Bůh pošle člověka do těžké situace proto, aby byl světlem pro druhé.“

Dodalo mi to odvahu. Zavolala jsem Janě a řekla jí: „Janičko, nemusíš být sama. Pomůžu ti.“

Trvalo několik týdnů, než Jana našla sílu odejít od Petra. Pomohla jsem jí najít azylový dům pro ženy v nouzi a byla jí oporou při rozvodu. Bylo to těžké období – Petr nám vyhrožoval, posílal sprosté zprávy, dokonce jednou rozbil okno u mého bytu.

Ale nikdy jsme nebyly samy. Modlily jsme se spolu každý večer a víra nám dávala sílu vydržet.

Dnes je Jana už rok rozvedená a pomalu se vrací do života. Já sama cítím obrovskou úlevu – nejen proto, že je moje dcera v bezpečí, ale i proto, že jsem dokázala překonat svůj strach.

Někdy si večer sednu ke stolu s růžencem v ruce a přemýšlím: Kolik žen kolem nás žije ve strachu? Kolik matek zavírá oči před tím, co se děje jejich dětem? A co bych udělala jinak, kdybych měla druhou šanci?

Možná právě teď někdo z vás prožívá něco podobného jako já tehdy. Máte odvahu promluvit? Nebo čekáte na znamení? Co byste udělali vy na mém místě?