Tři roky později: Pomoc, která nikdy neskončila

„Mami, prosím tě, mohla bys dneska zase pohlídat děti? Petr má přesčasy a já musím do práce dřív.“

Stála jsem v kuchyni, ruce od mouky, a telefon mi vibroval na stole. Bylo to už potřetí ten týden. Podívala jsem se na hodiny – bylo půl sedmé ráno. Věděla jsem, že když řeknu ne, dcera bude zoufalá. Ale když řeknu ano, zase se vzdám svých plánů. „Samozřejmě, přijdu,“ odpověděla jsem tiše, i když ve mně všechno křičelo.

Jmenuji se Jana Novotná a před třemi lety jsem byla čerstvá důchodkyně s hlavou plnou plánů. Chtěla jsem cestovat s kamarádkami, chodit na keramiku a konečně si přečíst všechny ty knihy, co se mi hromadily v knihovně. Jenže tehdy přišla moje dcera Lucie s prosbou: „Mami, mohla bys nám na pár týdnů pomoct s dětmi? Jen než si zvykneme na nový režim.“

Byla jsem nadšená, že můžu být užitečná. Malý Tomášek měl tehdy tři roky a Anička byla ještě v plenkách. Pomáhala jsem ráda – vždyť rodina je přece to nejdůležitější. Jenže ty týdny se protáhly na měsíce a měsíce na roky.

Začalo to nenápadně. Nejprve jsem hlídala dvakrát týdně, pak třikrát. Najednou jsem byla u Lucie doma každý den od rána do večera. „Mami, jsi úžasná, nevím, co bychom bez tebe dělali,“ říkala Lucie a já cítila hrdost i únavu zároveň.

Jenže postupně se něco změnilo. Kamarádky mi přestaly volat – vždyť jsem nikdy neměla čas. Keramika šla stranou, knihy zůstaly netknuté. Každý den jsem vařila pro děti, prala jejich prádlo, uklízela hračky a večer padala do postele vyčerpaná. Petr, zeťák, mi občas poděkoval, ale většinou jen prošel kolem s mobilem u ucha.

Jednoho dne jsem zaslechla Lucii, jak si stěžuje kamarádce: „Máma je sice pořád doma, ale někdy mám pocit, že to všechno dělám sama.“ Zůstala jsem stát ve dveřích jako opařená. Vždyť já pro ně obětovala všechno! Proč to nevidí?

Začala jsem být podrážděná. Když Tomášek rozlil džus na koberec, vybuchla jsem: „To už je potřetí tento týden! Nemůžeš dávat pozor?“ Děti se na mě dívaly vyděšeně a já měla chuť utéct.

Jednou večer mi volala moje sestra Marie: „Jani, proč už nikdy nepřijdeš na naše setkání? Chybíš nám.“ Rozplakala jsem se. Vysvětlovala jsem jí, že nemůžu – že rodina mě potřebuje. Ale v hloubi duše jsem věděla, že už nejsem sama sebou.

Jednoho dne jsem si dovolila říct Lucii: „Lucko, potřebovala bych aspoň jeden den v týdnu jen pro sebe.“ Podívala se na mě překvapeně: „Ale mami, vždyť jsi v důchodu! Co bys chtěla dělat?“ Ta otázka mě zasáhla jako facka. Co bych chtěla dělat? Vždyť už ani nevím.

Začaly hádky. Lucie mi vyčítala, že ji nechávám ve štychu. Petr se tvářil uraženě a děti byly zmatené. Jednou večer jsem seděla u stolu a slyšela jejich rozhovor za dveřmi:

„Co budeme dělat, když máma nebude chtít hlídat?“
„Nevím… Asi si budeme muset zaplatit paní na hlídání.“
„To ale stojí peníze…“

Cítila jsem se jako břemeno i samozřejmost zároveň.

Začala jsem mít zdravotní potíže – bolela mě záda, bolela mě hlava a často jsem nemohla spát. Doktorka mi řekla: „Paní Novotná, musíte myslet taky na sebe.“ Ale jak?

Jednoho dne přišla Marie a řekla mi: „Jani, pojď se mnou na výlet do Českého ráje. Jen my dvě.“ Dlouho jsem váhala. Nakonec jsem souhlasila a poprvé po třech letech jsem strávila den mimo Luciin byt. Bylo to osvobozující – smály jsme se, povídaly si a já si uvědomila, jak moc mi chybí vlastní život.

Když jsem se vrátila domů, Lucie byla naštvaná: „Mami, Tomášek měl horečku a ty jsi tu nebyla!“ Omlouvala jsem se a cítila výčitky svědomí. Ale zároveň ve mně něco prasklo.

Další den jsem si sedla s Lucií ke stolu: „Lucko, mám tě ráda a chci ti pomáhat. Ale nemůžu být pořád jen babička na plný úvazek. Potřebuju taky žít svůj život.“

Lucie byla nejdřív uražená a nechtěla se mnou mluvit. Dny byly napjaté – děti cítily napětí a já měla pocit viny. Ale postupně si Lucie začala hledat jiné možnosti – domluvila si s kamarádkou střídání hlídání a Petr začal brát děti častěji ven.

Začala jsem znovu chodit na keramiku a jednou týdně na procházky s Marií. Bylo to těžké – pocit viny mě neopouštěl dlouho. Ale pomalu jsem znovu nacházela samu sebe.

Dnes už vím, že láska k rodině neznamená zapomenout na sebe. Že když řeknu ne, neznamená to, že je nemám ráda.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí a obětí? Kolik toho má člověk dát rodině – a kolik si nechat pro sebe? Co byste udělali vy na mém místě?