Víkend u babičky: Když Honzík prosil, ať ho vezmeme domů

„Mami, prosím, vezmi mě domů! Já tu nechci být!“ Honzíkův hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. Stál u dveří babiččina bytu, v ruce pevně svíral plyšového medvěda a v očích měl slzy. Byla to scéna, kterou jsem si nikdy nepředstavovala – vždyť jsme přece jen chtěli s manželem jeden klidný víkend pro sebe a děti poslat na chalupu k babičce do Kralup. Vždycky to tak děláme. Nikdy s tím nebyl problém. Ale tentokrát bylo všechno jinak.

„Honzíku, vždyť tady budeš s Aničkou a babička ti upeče bábovku,“ snažila jsem se ho přesvědčit, zatímco manžel už netrpělivě přešlapoval na chodbě. „Já chci domů! Já chci být s váma!“ Jeho hlas se zlomil a já cítila, jak mi v hrudi narůstá panika. Co když je nemocný? Co když se mu něco stalo ve škole? Nebo je to jen rozmar? Vždyť je mu teprve šest.

Babička, paní Marie, stála opodál a snažila se situaci zachránit. „Ale Honzíčku, vždyť jsme si naplánovali výlet na Říp! A večer si pustíme pohádku.“ Honzík ale jen zavrtěl hlavou a schoval se za mě. Anička, jeho o dva roky starší sestra, protočila oči a zašeptala: „Zase dělá scény.“

Manžel Petr mě chytil za ruku: „Musíme jet, máme rezervaci v restauraci. On se uklidní.“ Ale já jsem cítila, že tentokrát to není jen obyčejný dětský vzdor. Něco bylo jinak. Přesto jsem nakonec podlehla tlaku okolí i vlastní touze po volném víkendu a Honzíka jsem jemně odstrčila směrem k babičce. „Bude to dobré, zlatíčko. Zítra si zavoláme.“

Celou cestu zpátky do Prahy jsem měla v hlavě jeho uplakaný obličej. Petr se snažil odvést řeč: „Potřebujeme si odpočinout. Děti musí být samostatné.“ Přikývla jsem, ale v duchu jsem si nebyla jistá. Večer jsme seděli v restauraci na Malé Straně, ale jídlo mi nechutnalo. Každých deset minut jsem kontrolovala mobil, jestli nevolá babička.

Kolem deváté večer mi přišla zpráva: „Honzík pořád pláče. Nechce jíst ani spát.“ Srdce mi poskočilo. Petr mě přesvědčoval, ať vydržím do rána, ale já už byla rozhodnutá. „Jedeme pro něj,“ řekla jsem nekompromisně.

Cesta zpátky byla tichá. Petr mlčel a já přemýšlela o tom, kdy jsme naposledy opravdu poslouchali naše děti. Vždycky jsme si mysleli, že víme nejlíp, co je pro ně dobré. Ale co když jsme se mýlili?

Když jsme přijeli do Kralup, Honzík už spal na gauči v babiččině obýváku, ale jeho tvář byla ještě celá uslzená. Babička nás vítala s úlevou i výčitkou: „Tohle se mu ještě nikdy nestalo. Možná je toho na něj moc.“

Cestou domů Honzík seděl mezi námi a držel mě za ruku tak pevně, až mě to zabolelo. „Mami, ty už mě nikdy nenecháš samotného?“ zeptal se tiše. „Neboj se, zlatíčko,“ zašeptala jsem mu do vlasů.

Doma usnul okamžitě v naší posteli. S Petrem jsme seděli v kuchyni a mlčky pili čaj. „Možná jsme na něj moc tlačili,“ přiznal Petr po chvíli. „Chtěli jsme jen trochu klidu.“

Druhý den ráno Honzík vypadal klidnější, ale pořád se mě držel jako klíště. Anička byla naštvaná: „Kvůli němu jsme přišli o výlet.“ Babička volala a ptala se, jestli je všechno v pořádku.

Celý týden jsem přemýšlela o tom, co se vlastně stalo. Mluvila jsem s učitelkou ve školce – prý byl poslední dobou uzavřenější. Možná jsme si toho měli všimnout dřív. Možná jsme měli méně spěchat a víc naslouchat.

O víkendu jsme šli všichni společně na procházku do Stromovky. Honzík byl šťastný, že je s námi. A já jsem pochopila jednu věc: někdy jsou dětské pocity mnohem hlubší, než si myslíme.

Možná bychom měli častěji zastavit a zeptat se: Jak se vlastně cítíš? Co tě trápí? Protože někdy i malý strach může být pro dítě obrovskou bouří.

A tak se ptám i vás: Nasloucháte svým dětem opravdu pozorně? Nebo je někdy přehlížíte ve spěchu každodenního života?