„Ahoj Sáro, proč tvoje babička nejí? – Zeptala se sousedka, když ji potkala v obchodě“

Sára spěchala obchodem s potravinami, snažila se rychle nakoupit pár nezbytností, než se vrátí do svého bytu. Čekal ji náročný týden a poslední věc, kterou potřebovala, byl další stres. Když zabočila do uličky s cukrovinkami, narazila na paní Novákovou, svou starší sousedku.

„Ahoj Sáro, proč tvoje babička nejí?“ zeptala se paní Nováková s obavami v hlase.

Sáře se sevřelo srdce. Přesně věděla, o čem paní Nováková mluví. Její babička, která u ní bydlela poslední dva týdny, sotva jedla.

„Řekla mi, že tři dny nic nejedla,“ pokračovala paní Nováková. „Tak jsem jí dala pár bonbónů, aby měla něco v žaludku.“

Sára se nuceně usmála. „Děkuji, paní Nováková. Postarám se o to, aby něco snědla, až se vrátím domů.“

Když odcházela, její mysl se vrátila k rozhovoru, který měla před dvěma týdny se svým bratrem Janem.

„Sáro, nevím, co dělat. Emilka chce jet na pláž, ale my se staráme o babičku,“ řekl Jan po telefonu.

„Proč mi to říkáš?“ zeptala se Sára a už tušila, kam rozhovor směřuje.

„Můžeš se o ni postarat na měsíc?“ prosil Jan.

„Ale mám práci,“ protestovala Sára. „Dobře, můžeš ji přivést.“

Jan si oddechl, že jeho sestra souhlasila. Sára však nebyla z nápadu nadšená. Její babička byla vždycky trochu náročná a Sára si nebyla jistá, jak zvládne svou práci a péči o ni zároveň.

Když Jan přivezl babičku, zdál se téměř příliš dychtivý odejít. „Díky ještě jednou, Sáro. Jsi zachránkyně,“ řekl a rychle odjel.

Prvních pár dní bylo zvládnutelných. Sára se postarala o to, aby babička měla vše potřebné a snažila se jí udělat pohodlí. Ale jak dny plynuly, bylo jasné, že babička není šťastná.

„Proč mě tu Jan nechal?“ ptala se babička opakovaně.

„On a Emilka jeli na pláž,“ odpovídala Sára a snažila se udržet frustraci na uzdě.

„Nelíbí se mi tady,“ říkala babička smutným hlasem.

Sára zkoušela všechno možné, aby se babička cítila jako doma. Vařila její oblíbená jídla, brala ji na procházky do parku a dokonce se snažila zapojit ji do rozhovorů o starých rodinných vzpomínkách. Ale nic nezabíralo.

Jednoho večera, po obzvlášť dlouhém dni v práci, přišla Sára domů a našla babičku sedící ve tmě a hledící z okna.

„Babičko, proč tu sedíš ve tmě?“ zeptala se Sára a rozsvítila světlo.

„Nechci tu být,“ odpověděla babička tiše.

Sára pocítila záchvěv viny. Věděla, že její babička je osamělá a nešťastná, ale nevěděla, co jiného dělat.

Druhý den ráno si Sára při přípravě do práce všimla, že babička se nedotkla snídaně.

„Babičko, musíš něco sníst,“ řekla Sára jemně.

„Nemám hlad,“ odpověděla babička.

Sára si povzdechla. Neměla na to čas. Rychle si sbalila oběd a vyrazila z domu s nadějí, že babička něco sní během její nepřítomnosti.

Ale když se večer vrátila domů, talíř se snídaní byl stále netknutý.

„Babičko, musíš jíst,“ řekla Sára a snažila se udržet klidný hlas.

„Nemám hlad,“ zopakovala babička.

Dny se měnily v týdny a stav babičky se nezlepšoval. Slábla a stahovala se do sebe. Sára se cítila bezmocná a přetížená. Nevěděla, jak dlouho to ještě vydrží.

Jednoho večera, když Sára připravovala večeři, uslyšela zaklepání na dveře. Byla to opět paní Nováková.

„Sáro, myslím, že bys měla někoho zavolat,“ řekla paní Nováková jemně. „Tvoje babička nevypadá dobře.“

Sára přikývla a oči jí zalily slzy. Věděla, že paní Nováková má pravdu. Už to nemohla zvládnout sama.

Tu noc zavolala Janovi a řekla mu všechno. Slíbil, že přijede co nejdříve.

Když Jan konečně dorazil o pár dní později, byl šokován tím, jak moc se stav babičky zhoršil.

„Musíme ji vzít do nemocnice,“ řekl Jan naléhavě.

Sára přikývla na souhlas. Rychle sbalili tašku a spěchali s babičkou na pohotovost.

Lékaři udělali vše pro to nejlepší možné řešení situace, ale bylo už pozdě. Babička tu noc pokojně zemřela ve spánku.

Sára a Jan byli zdrceni. Snažili se ze všech sil, ale nestačilo to.

Když stáli u babiččiny postele a drželi se navzájem pro podporu, uvědomili si, že někdy láska a dobré úmysly nestačí k překonání životních výzev.