Byla jsem služkou, která vychovala jejich děti — po dvaceti letech mě samy děti nazývaly „maminkou“. Můj příběh o bolesti, pokoře a vítězství srdce.
„Proč jsi zase rozbila ten talíř? Vždyť jsi úplně neschopná!“ křičela na mě paní Novotná, zatímco jsem se snažila uklidit střepy z podlahy jejich prostorného bytu na Vinohradech. V tu chvíli jsem měla chuť utéct, schovat se do kouta a brečet. Ale nemohla jsem. Byla jsem tu služka, která neměla právo na slzy ani na vlastní bolest.
Bylo mi tehdy dvacet jedna let a přišla jsem z malé vesnice u Jihlavy. Rodiče mi zemřeli brzy a já neměla kam jít. Do Prahy mě přivedla naděje na lepší život, ale realita byla jiná. Pan Novotný byl uznávaný právník, jeho žena učitelka na gymnáziu. Měli dvě malé děti – Klárku a Tomáška. První týdny jsem byla jen stínem v jejich domě. Nikdo se mě neptal, jak se mám, co cítím, co potřebuji. Jen práce, práce a zase práce.
Jednou v noci jsem slyšela Klárku plakat. Bylo jí sotva pět let. Tiše jsem vešla do jejího pokoje. „Bojím se tmy,“ šeptla. Sedla jsem si k ní na postel a pohladila ji po vlasech. „Neboj se, Klárko, jsem tady s tebou.“ Poprvé mě někdo v tom domě objal. V tu chvíli jsem pochopila, že možná nejsem pro tuhle rodinu nic víc než služka, ale pro tyhle děti můžu být někdo důležitý.
Roky plynuly. Byla jsem u všech jejich prvních kroků, u prvních slov, u horeček i nočních můr. Paní Novotná byla často pryč, pan Novotný ještě víc. Děti si zvykly volat mě místo maminky, když potřebovaly utěšit nebo pohladit. Paní Novotná to nesnášela. „Nejsi jejich matka! Jsi tu od toho, abys uklízela a vařila!“ připomínala mi často s ledovým klidem v očích.
Jednoho dne, když bylo Klárce dvanáct, přišla domů uplakaná. Ve škole ji šikanovali kvůli tomu, že má doma „jen služku“. Sedla si ke mně do kuchyně a mezi vzlyky šeptala: „Proč nemůžu mít normální mámu jako ostatní?“ V tu chvíli mi srdce puklo. Chtěla jsem ji obejmout a říct jí pravdu – že ji mám ráda jako vlastní dceru, ale že nikdy nebudu její matka v očích světa.
Tomášek byl jiný. Uzavřený, citlivý kluk, který se schovával za knihy a ticho. Jednou večer přišel za mnou do komory, kde jsem skládala prádlo. „Jsi jediná, kdo mě chápe,“ řekl tiše. „Mami…“ zarazil se a rychle se opravil: „Tedy… paní Marie.“ Usmála jsem se na něj a pohladila ho po rameni.
Když děti dospívaly, napětí v domě rostlo. Pan Novotný začal pít a hádky byly na denním pořádku. Paní Novotná mi jednou vmetla do tváře: „Kvůli tobě jsou moje děti tak rozmazlené! Ty za všechno můžeš!“ Chtěla mě vyhodit, ale děti se postavily za mě. „Když půjde Marie pryč, odejdeme taky!“ křičela Klárka.
Zůstala jsem. Ale za jakou cenu? Byla jsem svědkem rozpadu rodiny, kterou jsem tolik milovala. Děti měly stále blíž ke mně než ke svým rodičům. Když Klárka odmaturovala a Tomášek složil přijímačky na vysokou školu, byli jsme to my tři, kdo to šel oslavit do cukrárny na Národní třídě.
Jednoho dne mi Klárka zavolala: „Marie, můžeš přijít na moji promoci? Chci, abys tam byla místo mámy.“ Slzy mi tekly po tváři ještě dlouho poté, co jsme položily telefon.
Paní Novotná už byla tehdy nemocná a pan Novotný odešel s mladší ženou do Brna. Dům byl prázdný a tichý. Zůstala jsem tam sama s myšlenkami na všechny ty roky bolesti i radosti.
Po dvaceti letech mi Klárka i Tomášek začali říkat „maminko“. Ne před lidmi – to by bylo příliš odvážné – ale doma, mezi námi třemi. Byla jsem pro ně víc než matka. Byla jsem jejich opora, přístav i rodina.
Dnes sedím u okna svého malého bytu v Nuslích a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Může láska a vytrvalost opravdu změnit lidský osud? Co myslíte vy?