Celý život jsem obětovala rodině. Teď mě vlastní děti přehlížejí. Co mám dělat?

„Mami, můžeš dneska pohlídat děti? Máme s Honzou důležitou schůzku.“

Zase ten hlas v telefonu. Hlas mé dcery Lenky, který už dávno ztratil vděčnost a zní spíš jako samozřejmý požadavek. Položila jsem vařečku, utřela si ruce do zástěry a zhluboka se nadechla. „Samozřejmě, Leni. Přiveď je.“

Když jsem zavěsila, rozhlédla jsem se po svém malém bytě v paneláku na Jižním Městě. Všude hračky, dětské knížky, pastelky. Všechno tu zůstalo po vnoučatech, která tu trávila víc času než doma. A já? Já jsem byla vždycky ta jistota. Ta, která nikdy neřekla ne.

Po smrti mého manžela Karla jsem zůstala sama. Děti už dávno měly své životy – Lenka s Honzou a dvěma dětmi, Petr s Markétou a malým Tomáškem. Když potřebovali pohlídat, zavolali mně. Když byli nemocní, vařila jsem jim polévky a nosila je v termosce přes půl Prahy. Když měli starosti, poslouchala jsem je do noci po telefonu.

Ale teď? Teď mám pocit, že jsem pro ně jen služka. Nikdo se mě nezeptá, jak se mám. Nikdo mi nezavolá jen tak. Když přijedou, je to proto, že něco potřebují. A když odcházejí, slyším jen: „Díky, mami.“ A dveře se zavřou.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s Lenkou a jejími dětmi. Malý Matýsek mi kreslil obrázek a Anička si hrála s panenkami. Lenka seděla u mobilu a psala zprávy.

„Leni, můžu se tě na něco zeptat?“ začala jsem opatrně.

„Hm?“ ani nezvedla oči od displeje.

„Máš někdy pocit, že… že už nejsem součást vaší rodiny? Že jsem tu jen proto, abych vám pomáhala?“

Lenka se konečně podívala nahoru. „Mami, co to říkáš? Vždyť víš, že tě máme rádi.“

„Ale proč si nikdy nenajdete čas jen na mě? Proč mě nikdy nepozvete třeba na oběd? Nebo se nezeptáte, jak se cítím?“

Lenka si povzdechla: „Mami, máme toho moc. Práce, děti… Ty jsi přece vždycky byla ta silná.“

Silná. To slovo mě bodlo do srdce. Ano, byla jsem silná. Ale teď už nemůžu být pořád jen silná.

Když odešli, seděla jsem dlouho v tichu a dívala se na obrázek od Matýska – babička s velkým srdcem. Slzy mi stékaly po tvářích.

Druhý den mi volal Petr. „Mami, mohl bych ti přivést Tomáška na víkend? Markéta má školení.“

Chtěla jsem říct ne. Chtěla jsem říct: „Nezajímám tě jinak než jako chůva?“ Ale místo toho jsem řekla: „Přiveď ho.“

Celý víkend jsem přemýšlela o tom, kde se stala chyba. Vždyť jsem je vychovávala k úctě a lásce. Proč teď cítím jen prázdnotu?

V neděli večer jsem seděla s Tomáškem u pohádky a on mi najednou řekl: „Babičko, proč jsi smutná?“

Objala jsem ho a řekla: „Někdy je babička smutná, protože má pocit, že už není důležitá.“

Tomášek mě pohladil po ruce: „Ale já tě mám rád.“

To malé dětské vyznání mě zahřálo u srdce víc než všechna slova dospělých.

Po jeho odchodu jsem se rozhodla napsat dopis svým dětem:

„Milé děti,
vím, že máte své starosti a životy. Ale někdy mám pocit, že pro vás znamenám jen pomocnou ruku. Potřebuju vás i jinak – jako dceru a syna, kteří mají zájem o svou mámu. Prosím vás o trochu pozornosti a lásky. Vaše máma.“

Dopis ležel na stole několik dní. Nakonec jsem ho poslala e-mailem – moderní doba si žádá moderní řešení.

Odpověď přišla až po týdnu. Lenka mi napsala krátkou zprávu: „Mami, promiň. Máš pravdu. Zkusíme to změnit.“ Petr mi zavolal a pozval mě na oběd.

Bylo to malé vítězství. Ale pořád cítím v srdci prázdné místo.

Možná jsem byla příliš obětavá. Možná jsem měla dřív říct, co cítím.

Teď sedím u okna a dívám se na hřiště pod domem, kde si hrají děti – cizí děti s cizími babičkami.

Ptám se sama sebe: Je možné naučit vlastní děti vděčnosti? Nebo je to něco, co musí přijít samo?

Co byste udělali na mém místě vy?