„Dědečku, proč nechceš, abychom měli lepší život?“ ptala se Kristýna
„Dědečku, proč nechceš, abychom měli lepší život?“ ptala se Kristýna
Před dvěma měsíci byl Ludvík mužem obléhaným neustálým zvoněním telefonu. Na druhém konci častých hovorů byla jeho dcera Eva, její manžel Karel a jejich malá dcera Kristýna. Tyto hovory byly plné žádostí, proseb a někdy jen potřeby si promluvit. Ale jak týdny ubíhaly, povaha těchto rozhovorů na Ludvíka doléhala.
Ludvík, důchodce a bývalý dělník ve továrně, žil ve skromném, stárnoucím domě v klidném předměstí Prahy. Jeho penze mu stačila na živobytí, ale ne na splnění snů jeho dcery a její rodiny, kteří žili v těsném bytě v rušné části města. Eva a Karel měli finanční potíže od té doby, co Karel přišel o práci v místní autodílně. Pandemie tvrdě zasáhla jejich rodinu a zotavení se zdálo být vzdáleným snem.
Jednoho chladného večera v listopadu, když Ludvík seděl a sledoval padající listí ze stromů na svém dvorku, mu zazvonil telefon. Byla to Kristýna. Její hlas, obvykle plný mladistvé energie, zněl nezvykle vážně.
„Dědečku, proč nechceš, abychom měli lepší život?“ zeptala se.
Ludvík byl zaskočen. „Co tím myslíš, zlatíčko?“
„No, maminka a tatínek říkali, že bychom mohli bydlet ve větším domě a já bych měla svůj vlastní pokoj, kdybys nám pomohl. Ale říkali, že ty nechceš,“ odpověděla Kristýna, její hlas byl smíšený s nejistotou a smutkem.
Ludvík cítil bodnutí v srdci. Skutečně odmítl spolupodepsat půjčku pro Evu a Karla. Jeho kredit byl dobrý, ale ve svém věku se obával břemene dluhu, který nebyl jeho. Snažil se to vysvětlit Kristýně.
„Kristýno, není to tak, že bych nechtěl, abys měla lepší život. Jenže dědeček je starý a musí být opatrný se svými penězi. Nemůžu si vzít velkou půjčku.“
„Ale nemůžeme si pomáhat, dědečku? Mohli bychom být tým!“ trvala Kristýna, její hlas plný naděje.
Ludvík povzdechl, cítě přítěž jejích slov. „Kéž by to bylo tak jednoduché, zlatíčko. Ale dospělí musí myslet na mnoho věcí – jako jak zajistit, aby nám stále stačily peníze na jídlo a léky, když budeme starší.“
Kristýna byla chvíli ticho. „Asi to chápu, dědečku. Jen bych si přála, aby to bylo jinak.“
Hovor se brzy skončil, ale Ludvík nemohl otřást pocitem tíhy ve svém srdci. Věděl, že jeho rozhodnutí bylo praktické, ale bolelo ho, když si myslel, že jeho vnučka věří, že mu na jejich blahu nezáleží.
Týdny plynuly a hovory od Evy a Karla byly méně časté. Podařilo se jim najít menší půjčku, která pokryla jen nejnutnější potřeby, nikoli vysněný dům, který si Kristýna přála. Napětí v jejich hlasech bylo zřejmé pokaždé, když mluvili. Zvládali to, přežívali, ale nevzkvétali.
Jak nastala zima, Ludvík seděl u okna a sledoval, jak sníh pokrývá vše bílou pokrývkou. Svět venku vypadal klidně a mírumilovně, v ostrém kontrastu s vnitřním zmatkem, který cítil. Přemýšlel, zda udělal správné rozhodnutí, zda byl způsob, jak pomoci, aniž by ohrozil svou vlastní bezpečnost.
Poslední hovor, který dostal ten rok, byl od Karla, který mu děkoval za poslání nějakých extra peněz na Vánoce. Bylo to vše, co Ludvík mohl uvolnit. Vděčnost v Karlově hlase byla upřímná, ale nesla podtón rezignace.
Ludvík tehdy věděl, že některé rány, i ty neviditelné, se hojí dlouho. A když se díval na vánoční světla, která blikala na dvorku souseda, nemohl si pomoci, ale cítil hluboký smutek – nejen za tím, co bylo, ale za tím, co mohlo být.