Dvacet let lží: Když ti nejbližší skrývají pravdu

„Nikdy jsem nechtěl mít děti. Udělal jsem to kvůli tobě.“

Ta věta mi zněla v uších, zatímco jsem stála u kuchyňské linky a v ruce mi zůstala polovina jablka. Bylo sobotní ráno, venku zpívali ptáci, v kuchyni voněla káva a Jindřich, můj manžel, si četl noviny, jako by se nic nestalo. Naše dcera Klára ještě spala po pátečním večírku. Všechno bylo tak obyčejné – až na tu jednu větu, která mi převrátila život naruby.

„Co jsi to řekl?“ zeptala jsem se tiše, skoro šeptem, jako bych se bála, že když to vyslovím nahlas, stane se to skutečností.

Jindřich odložil noviny a zadíval se na mě. „Řekl jsem, že jsem nikdy nechtěl děti. Ale věděl jsem, že ty ano. Tak jsem… prostě šel s proudem.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama rozestupuje zem. Dvacet let manželství, společné dovolené na Šumavě, hádky o peníze i smích u večerního vína – všechno najednou ztratilo barvu. Vždycky jsem si myslela, že jsme tým. Že jsme oba chtěli to samé. A teď…

„A Klára?“ vydechla jsem. „Copak ji nemáš rád?“

„Mám ji rád,“ odpověděl Jindřich rychle. „Ale… nikdy jsem si nepřál být otcem. Neumím to vysvětlit. Prostě jsem to dělal pro tebe.“

Sedla jsem si ke stolu a dívala se na něj. Najednou mi připadal cizí. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy byl unavený z práce a já ho prosila, aby šel s námi na procházku do Stromovky. Na jeho neochotu jezdit na školní besídky. Na jeho tiché povzdechy, když Klára přišla s nějakým problémem.

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ zeptala jsem se zlomeně.

Jindřich pokrčil rameny. „Bál jsem se, že tě ztratím.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Vztek, smutek i bezmoc se smíchaly dohromady. Vždyť já jsem mu obětovala tolik! Kvůli němu jsem zůstala v Praze, i když jsem chtěla zpátky do Brna za rodiči. Kvůli němu jsem přijala práci v kanceláři, i když mě lákalo učit na gymnáziu. A on? Celou dobu žil s pocitem oběti.

Ten den jsme spolu skoro nemluvili. Klára přišla až odpoledne a hned poznala, že je něco špatně.

„Mami, co se děje?“ ptala se starostlivě.

„Nic, jen jsme s tátou něco řešili,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

Ale večer, když už Jindřich odešel do ložnice a Klára seděla u stolu s učením na maturitu, přišla za mnou do kuchyně.

„Mami… vy se rozvádíte?“

Ta otázka mě zasáhla jako facka. „Ne… nebo aspoň zatím ne,“ zašeptala jsem.

Klára mě objala a já poprvé po dlouhé době brečela před vlastní dcerou.

Další týdny byly jako zlý sen. Jindřich byl uzavřený do sebe, chodil domů později než obvykle a já měla pocit, že žiju s cizincem. V práci jsem byla roztržitá a kolegyně Jana si toho všimla.

„Co je s tebou? Vypadáš hrozně,“ řekla mi jedno ráno u kávovaru.

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí všechno řekla. Jana jen zakroutila hlavou.

„To je teda síla… Ale víš co? Aspoň ti to řekl teď. Znám ženský, co žijou celý život ve lži a nikdy se nic nedozví.“

Ale mě to neuklidnilo. Cítila jsem se podvedená. Každý den jsem přemýšlela: Co ještě nevím? Co dalšího mi Jindřich zatajil?

Jednou večer jsme seděli v obýváku a já už to nevydržela.

„Proč jsi mi nikdy neřekl pravdu? Proč jsi mi nedal možnost rozhodnout se?“

Jindřich mlčel dlouho. Pak řekl: „Protože jsem tě miloval. A myslel jsem si, že časem změním názor.“

„A změnil jsi?“

Zavrtěl hlavou.

V tu chvíli mi došlo, že jsme každý úplně jinde. Že dvacet let společného života neznamená dvacet let společných snů.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Letné a přemýšlela o svém životě. O tom, co vlastně chci já. Jestli mám sílu začít znovu – ve čtyřiceti pěti letech, s dospívající dcerou a manželem, který mi byl nejbližší a zároveň nejvzdálenější člověk na světě.

Jednou večer přišla Klára za mnou do pokoje.

„Mami… já tě mám ráda. Ať už se rozhodneš jakkoliv.“

Objala mě a já cítila její podporu i bolest.

Dnes už vím, že některé pravdy bolí víc než lež. Ale možná je lepší znát pravdu pozdě – než nikdy.

Někdy si říkám: Kolik lidí kolem nás žije ve lži jen proto, aby neztratili někoho blízkého? A stojí to vůbec za to?