Jak jsem se ptala paní Jany, jak zvládá samotu: Příběh o vině, odpuštění a české osamělosti

„Proč jsi mi nikdy nezavolala, mami?“ ozvalo se z telefonu, když jsem před lety zaslechla rozhovor své kolegyně Jany s dcerou. Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost – byla jsem mladá, plná plánů a Jana pro mě byla jen laskavou starší kolegyní, která mi pomáhala s účetnictvím a vždy měla po ruce bonbón. Ale dnes, když sedím na jejím pohovce v panelákovém bytě na Jižním Městě, slyším tu otázku znovu. A tentokrát mě bodne přímo do srdce.

Venku prší, kapky bubnují na parapet a v kuchyni voní káva. Jana sedí naproti mně, ruce složené v klíně, oči upřené do stolu. „Víš, Hanko,“ začne tiše, „člověk si myslí, že má na všechno čas. Že děti přijdou, až budou potřebovat. Ale pak zjistíš, že jsi jim nikdy nedala dost důvodů přijít.“

Mlčím. Vždycky jsem Janu obdivovala – byla pracovitá, nikdy si nestěžovala, pomáhala všem kolem sebe. Když odešla do důchodu, převzala jsem po ní místo vedoucí účetní a ona mi ještě půl roku chodila radit. Nikdy mi nedala najevo zášť nebo žárlivost. Ale teď tu sedí jako zlomená žena.

„Můj muž zemřel před deseti lety,“ pokračuje Jana. „Byl to dobrý člověk, ale já… já jsem byla pořád v práci. Děti vyrostly u babičky na venkově. Když jsem přijela domů, byla jsem unavená a protivná. Myslela jsem si, že to všechno dělám pro ně – aby měly lepší život. Ale ony chtěly jen mámu.“

Z kuchyně se ozve pískání konvice. Jana vstane a nalije nám kávu do starých hrnků s motivem Karlova mostu. „Víš, Hanko,“ říká tiše, „nejhorší je ticho. To ticho, když večer zavřeš dveře a víš, že nikdo nepřijde.“

Dívám se na ni a cítím zvláštní směs lítosti a vzteku. Proč jí děti nevolají? Proč ji nechaly samotnou? Ale pak si vzpomenu na vlastní matku – kolikrát jsem jí neodpověděla na zprávu jen proto, že jsem měla moc práce?

„A co tvoje dcera?“ ptám se opatrně.

Jana se usměje smutně. „Žije v Brně. Má dvě děti, manžela… Pracuje ve školce. Naposledy tu byla před třemi lety. Voláme si na Vánoce.“

„A syn?“

„Ten je v Plzni. Pracuje v IT firmě. Je pořád zaneprázdněný.“

Chvíli je ticho. Pak Jana zvedne oči: „Víš, co je nejhorší? Že jim to nemůžu vyčítat. Já sama jsem byla stejná. Když mi máma volala, taky jsem jí říkala, že nemám čas.“

Venku se stmívá a světla aut kreslí na stěnu pohybující se stíny. Jana vstane a zapálí svíčku na parapetu. „Někdy si říkám, jestli za to můžu já. Jestli jsem mohla být lepší matka…“

„Každý děláme chyby,“ řeknu tiše.

Jana pokrčí rameny: „Jenže některé chyby už nejdou napravit.“

Sedíme spolu dlouho do večera. Povídáme si o starých časech v práci, o tom, jak jsme se smály u kafe v kuchyňce a jak jsme společně nadávaly na šéfa pana Novotného. Jana se rozvypráví o svém dětství v Pardubicích, o tom, jak její otec pil a matka všechno snášela mlčky.

„Možná proto jsem chtěla být silná,“ říká najednou. „Nechtěla jsem dopadnout jako máma – chtěla jsem mít vlastní peníze, vlastní život… Ale zapomněla jsem přitom žít pro druhé.“

Když odcházím domů, Jana mě obejme: „Děkuju, žes přišla. Víš, někdy stačí jen vědět, že na tebe někdo myslí.“

Cestou domů přemýšlím o tom, kolik starých lidí žije v Česku sami v panelácích nebo domech na vesnici. Kolik z nich čeká na telefonát od dětí nebo vnoučat? Kolik z nich si klade stejnou otázku jako Jana?

Doma si sednu ke stolu a napíšu mámě zprávu: „Mám tě ráda.“

A pak mi hlavou běží Janina slova: „Může člověk napravit chyby minulosti? Nebo je lepší naučit se odpouštět – sobě i druhým?“