„Kdo jsi vlastně? Máme jen jednu babičku, která vidí své vnoučata každý druhý den“: Ani se neobtěžovala přijít na jejich narozeniny

Lída seděla u kuchyňského stolu a zírala na nedotčený narozeninový dort. Svíčky už dávno roztály do barevné kaluže vosku a kdysi živé balónky teď visely ochable ze stropu. Její dcery, Gábina a Valentýna, šly spát před několika hodinami, jejich nadšení pro tento den se proměnilo v zklamání.

Už osm měsíců uplynulo od poslední návštěvy Lídiny tchyně, Karolíny. Přestože bydlela jen pár bloků dál ve stejném rušném městě Praze, Karolína neprojevila žádnou snahu vidět své vnučky. Žádné hovory, žádné zprávy, ani jednoduchá narozeninová karta. Lída tomu nerozuměla. Nepotřebovala Karolíninu přítomnost pro sebe, ale vidět radost v očích svých dcer pokaždé, když je babička navštívila, bylo něco, co si hluboce cenila.

„Proč už babička nepřijde?“ zeptala se Gábina toho dne, její velké hnědé oči plné zmatení.

Lída neměla odpověď. Snažila se Karolínu několikrát kontaktovat, ale její hovory zůstaly bez odpovědi a zprávy nepřečtené. Bylo to, jako by se Karolína rozhodla je úplně vymazat ze svého života.

Josef, Lídin manžel, byl stejně zmatený. „Nechápu to,“ řekl jednoho večera, když seděli na gauči a televize hrála v pozadí. „Máma bývala tak zapojená. Chodila k nám každý druhý den, přinášela holkám malé dárky, brala je do parku… Co se změnilo?“

Lída pokrčila rameny a cítila, jak se jí v krku tvoří knedlík. „Nevím, Josefe. Opravdu nevím.“

Situace Lídu těžce tížila. Nemohla si pomoct a cítila směs hněvu a smutku. Hněv, že Karolína může být tak lhostejná ke svým vlastním vnoučatům, a smutek pro Gábinu a Valentýnu, které byly příliš mladé na to, aby pochopily, proč jejich babička najednou zmizela z jejich života.

Jednoho dne se Lída rozhodla konfrontovat Karolínu přímo. Šla k jejímu domu s bušícím srdcem. Když Karolína otevřela dveře, vypadala překvapeně, že tam Lída stojí.

„Lído,“ řekla plochým hlasem. „Co tě sem přivádí?“

„Potřebuji s tebou mluvit,“ odpověděla Lída a snažila se udržet svůj hlas klidný. „Proč jsi nepřišla za Gábinou a Valentýnou? Chybíš jim.“

Karolína si povzdechla a odvrátila pohled. „Byla jsem zaneprázdněná,“ řekla stroze.

„Zaneprázdněná?“ opakovala Lída nevěřícně. „Osm měsíců? Bydlíš jen pár bloků dál! Jak můžeš být tak zaneprázdněná, že nemáš čas vidět své vlastní vnoučata?“

Karolínin výraz ztvrdl. „Mám své důvody,“ řekla chladně.

Lída pocítila nával frustrace. „Jaké důvody? Zaslouží si vědět, proč jejich babička nechce vidět je už víc!“

Karolíniny oči zableskly hněvem. „Nemusím ti nic vysvětlovat,“ odsekla. „A teď mě omluv, mám práci.“

S těmito slovy zabouchla dveře před Lídiným obličejem.

Lída tam chvíli stála ohromená. Doufala v nějaké řešení, nějaké pochopení toho, proč se Karolína rozhodla distancovat od jejich rodiny. Místo toho jí zůstaly jen další otázky a hluboký pocit zranění.

Když se vracela domů, nemohla setřást pocit zrady. Věděla, že musí být silná pro své dcery, ale bolest z Karolínina odmítnutí byla těžko snesitelná.

V následujících týdnech se Lída snažila zaplnit prázdnotu po Karolínině nepřítomnosti. Organizovala hrací schůzky, brala Gábinu a Valentýnu na zábavné výlety a zahrnovala je láskou a pozorností. Ale ať dělala cokoli, nemohla nahradit zvláštní pouto, které kdysi sdílely s babičkou.

Josef pokračoval ve snaze kontaktovat svou matku, ale jeho úsilí bylo marné. Bylo jasné, že Karolína si vybrala svou cestu a nic nemohli udělat pro to, aby to změnili.

Život šel dál, ale stín Karolíniny nepřítomnosti visel nad jejich rodinou. Gábina a Valentýna nakonec přestaly ptát se na svou babičku, ale Lída viděla přetrvávající smutek v jejich očích.

Na konci si Lída uvědomila, že některé věci jsou mimo její kontrolu. Nemohla donutit Karolínu být součástí jejich života, pokud ona sama nechtěla. Vše, co mohla udělat, bylo milovat své dcery s veškerou silou a ujistit je, že jsou milované.

A tak se Lída soustředila na vytváření nových vzpomínek s Gábinou a Valentýnou s odhodláním dát jim dětství plné lásky a radosti, i když to znamenalo dělat to bez jejich babičky.