Když dětské rozmary zničí přátelství: Příběh o hranicích, mateřství a ztrátě

„Proboha, nemůže si ta malá chvíli hrát sama, nebo se aspoň dívat na pohádky?“ vyhrkl Petr, když už potřetí za poslední půlhodinu slyšel, jak malá Anička tahá naši dceru Klárku za ruku a dožaduje se její pozornosti. Seděla jsem u kuchyňského stolu, v ruce hrnek studeného čaje, a cítila, jak se mi v hrudi svírá něco těžkého. Věděla jsem, že tohle je ten okamžik, kdy se něco nenávratně změní.

Lenka byla moje nejlepší kamarádka už od základky. Prošly jsme spolu pubertou, prvními láskami, maturitou i rozchody. Když jsme obě otěhotněly skoro ve stejnou dobu, byla jsem přesvědčená, že naše děti budou jako sestry. Jenže realita byla jiná. Lenka byla od začátku posedlá svou Aničkou – všechno se točilo kolem ní. Každý její úsměv, každý nový zoubek, každé slovo muselo být zdokumentováno a sdíleno na Facebooku i Instagramu. Když jsem si jednou večer projela její profily, došlo mi, že na každé fotce je Anička. Lenka už skoro neexistovala – byla jen matkou.

Zatímco já se snažila najít rovnováhu mezi mateřstvím a svým vlastním životem, Lenka se v roli matky úplně rozpustila. Když jsme se scházely na hřišti nebo u nás doma, Anička byla vždycky středem pozornosti. Pokud jí někdo nevěnoval dost času, Lenka se tvářila dotčeně. „Klárko, pojď si hrát s Aničkou! Anička tě má tak ráda!“ pobízela naši dceru tak často, až to Klárku začalo štvát. A mě vlastně taky.

Jednoho dne jsme pozvaly Lenku s Aničkou na oběd. Petr byl doma a už od rána nebyl ve své kůži. Snažil se být milý, ale když Anička začala kňourat, že chce Klárku jen pro sebe a odmítala si hrát sama, Petr to nevydržel a pronesl tu větu. Lenka ztuhla. „Promiň, ale Anička je ještě malá,“ řekla ledově a popadla dceru za ruku. V tu chvíli jsem cítila, jak se mezi námi něco láme.

Po jejich odchodu jsem seděla v obýváku a přemýšlela, kde se stala chyba. Byla jsem naštvaná na Petra za jeho necitlivost, ale zároveň jsem mu rozuměla. Naše domácnost se pokaždé změnila v bitevní pole dětských emocí a já měla pocit, že už nejsem pani domu. Klárka mi později šeptla: „Mami, já už nechci, aby k nám Anička chodila. Ona mi všechno bere.“

Zkusila jsem si s Lenkou promluvit. „Lenko, myslím, že bychom měly dát holkám trochu prostoru. Klárka je teď ve věku, kdy potřebuje i svůj klid.“ Lenka se na mě podívala s očima plnýma slz: „Ty nechápeš, jak je to těžké být pořád sama s dítětem! Ty máš Petra, máš práci… Já mám jen Aničku.“

V tu chvíli jsem pochopila víc, než bych chtěla. Lenka byla sama. Její muž pracoval dlouho do noci a ona hledala útěchu ve své dceři. Ale zároveň jsem cítila vztek – proč mám být já ta špatná jen proto, že chci chránit svou rodinu?

Začaly jsme se vídat méně. Když jsem jednou viděla na Facebooku další sérii fotek Aničky – tentokrát s popiskem „Moje všechno“ – došlo mi, že Lenka už není tou kamarádkou, kterou jsem znala. Byla matkou na plný úvazek a já pro ni byla jen prostředkem k tomu, aby její dcera nebyla sama.

Jednou večer mi přišla zpráva: „Klárka by nechtěla přijít na oslavu Aniččiných narozenin?“ Odpověděla jsem vyhýbavě – Klárka měla ten den kroužek a stejně už nechtěla s Aničkou trávit čas. Lenka mi už nepsala.

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jestli jsem mohla něco udělat jinak. Možná jsem měla být trpělivější. Možná jsem měla Lence víc naslouchat. Ale kde je hranice mezi pomocí kamarádce a ochranou vlastní rodiny? Můžeme vůbec udržet přátelství, když se naše životy tak dramaticky změní?

Někdy večer sedím u okna a dívám se na prázdné dětské hřiště před domem. Přemýšlím: Je možné najít rovnováhu mezi mateřstvím a přátelstvím? Nebo jsme odsouzené ztratit samy sebe i ty druhé ve víru dětských rozmarů?