Když láska mizí: Příběh manželství ztraceného v lhostejnosti

„Petře, prosím tě, pojď se mnou aspoň jednou na procházku. Venku je krásně, podívej, jak svítí slunce.“

Petr ani nezvedl oči od televize. „Jsem unavený, Lucie. Nech mě být.“

Stála jsem v předsíni s připravenými botami a v ruce držela jeho oblíbenou mikinu. Srdce mi bušilo až v krku, protože jsem věděla, že tahle scéna se opakuje už několik měsíců. Dřív jsme spolu chodili na dlouhé procházky po Stromovce, smáli se a plánovali budoucnost. Teď jsme byli jen dva lidé žijící vedle sebe.

Když jsme se před pěti lety brali, byla jsem přesvědčená, že jsme si byli souzeni. Petr byl vtipný, pozorný a vždycky mi připadal jako někdo, kdo mě podrží za každých okolností. Jenže po svatbě se něco změnilo. Nejprve nenápadně – začal zůstávat déle v práci, večery trávil u počítače nebo televize a společné chvíle se smrskly na tiché večeře a rutinní otázky typu „Jak bylo v práci?“

Zpočátku jsem si říkala, že je to jen období. Každý má přece někdy těžší chvíle. Ale když Petr začal přibírat na váze a přestával se starat o svůj vzhled, začalo mě to trápit. Nešlo mi o to, jak vypadá – milovala jsem ho takového, jaký byl – ale jeho lhostejnost ke všemu kolem byla jako ledová sprcha.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a dívala se na něj, jak bez zájmu kouká do mobilu. „Petře, všiml sis vůbec, že už spolu skoro nemluvíme?“ zeptala jsem se tiše.

„Ale prosím tě, Lucie, zase to řešíš? Vždyť je všechno v pohodě,“ odsekl a dál listoval Facebookem.

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Jak může být všechno v pohodě? Kdy naposledy jsme spolu někam vyrazili? Kdy naposledy mě pohladil nebo mi řekl něco hezkého?

Začala jsem hledat chybu u sebe. Možná jsem moc náročná. Možná bych měla být trpělivější. Ale když jsem mu navrhla, že bychom mohli začít chodit ráno běhat nebo aspoň zdravěji jíst, jen mávl rukou: „Na to nemám čas ani náladu.“

Moje kamarádka Jana mi jednou řekla: „Lucko, nemůžeš za něj žít jeho život. Pokud on nechce nic změnit, ty se z toho zblázníš.“

Ale já jsem nechtěla vzdát naše manželství jen tak. Pořád jsem doufala, že se Petr vzpamatuje. Že si uvědomí, jak moc mi chybí.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a našla ho spícího na gauči s prázdným pytlíkem chipsů na břiše. V tu chvíli mi došlo, že už nejsem jeho partnerka – byla jsem spíš spolubydlící nebo pečovatelka.

Začala jsem být podrážděná a hádavá. Každá maličkost mě rozčilovala – rozházené ponožky, špinavé nádobí ve dřezu, jeho neustálé výmluvy. „Proč už ti na nás nezáleží?“ vybuchla jsem jednoho večera.

Petr se na mě podíval s prázdným pohledem: „Já nevím, Lucko. Prostě už nemám sílu.“

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Kde je ten muž, kterého jsem si brala? Kde je ta láska?

Začala jsem chodit sama na procházky. Sedávala jsem v kavárně U Hrdličky a pozorovala páry kolem sebe – smáli se, drželi se za ruce. Záviděla jsem jim jejich štěstí a zároveň mě pálila hanba za to, že závidím.

Jednou večer mi volala máma: „Lucko, jsi v pořádku? Poslední dobou jsi nějaká smutná.“

Rozplakala jsem se do telefonu: „Mami, já už nevím, co mám dělat. Petr je pořád pryč – i když je doma.“

Máma mlčela a pak řekla: „Někdy musíš myslet i na sebe.“

Začala jsem chodit na terapii. Psycholožka mi pomohla pojmenovat to, co jsem cítila – smutek ztracené blízkosti, frustraci z marné snahy něco změnit a strach z budoucnosti bez Petra.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Petra sedět u stolu s hlavou v dlaních.

„Lucko… promiň mi to všechno,“ řekl tiše.

Sedla jsem si naproti němu. „Petře, já už nemůžu dál žít vedle někoho, kdo mě nevidí.“

Dlouho jsme mlčeli. Pak Petr řekl: „Možná jsme si mysleli, že láska vydrží všechno… Ale já už nevím, jak ji najít zpátky.“

Ten večer jsme si poprvé po dlouhé době povídali otevřeně – o strachu ze selhání, o pocitu prázdnoty i o tom, co nám chybí. Ale bylo už pozdě. Něco v nás obou se zlomilo.

Rozhodli jsme se dát si pauzu. Petr odešel k rodičům a já zůstala sama v našem bytě plném vzpomínek.

Každý den přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Mohla jsem udělat něco jinak? Nebo je někdy lepší pustit člověka, který už sám sebe dávno ztratil?

Možná největší odvaha není bojovat za vztah za každou cenu – ale přiznat si pravdu a začít znovu.

A co vy? Myslíte si, že má smysl bojovat za vztah i tehdy, když druhý člověk už dávno rezignoval? Nebo je lepší odejít dřív, než úplně ztratíme sami sebe?